Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého

– takto se znamenáme křížem, takto církev žehná, takto křtíme, takto začínáme a končíme modlitbu. Vzývání Nejsvětější Trojice tvoří základ našeho křesťanského života, jako víra v jediného Boha ve třech osobách tvoří základ naší víry. O dnešní slavnosti si to můžeme intenzivněji uvědomovat.

Je ostatně zajímavé, jak si slavnost Nejsvětější Trojice razila cestu do liturgického kalendáře. Nejprve se začala objevovat na západě – tedy v zemích ohrožených arianismem, který se stavěl proti víře v Trojici, tak jak ji vyznáváme dnes. Doklady o těchto trinitárních důrazech máme z 6./7. stol., před rokem 800 už existují vlastní liturgické formuláře.

Paradoxně dlouho se proti vlastní liturgické oslavě tajemství trojjedinosti bránila římská církev. Řím, záruka ortodoxie, totiž nebyl natolik arianismem ohrožen, proto nepotřeboval trojiční nauku liturgicky zdůrazňovat. Proto také mají všechny základní modlitby římské církve starou, předariánskou strukturu: k Otci skrze Syna v Duchu Svatém – na rozdíl např. od mozarabského, starošpanělského ritu.

Papež Alexandr II. v 11. stol. svátek Nejsvětější Trojice odmítal s odůvodněním, že Trojice v jednotě a jednota v Trojici se slaví každou neděli, ba dokonce každý den. Dalším argumentem bylo, že tato slavnost se nevztahuje k určité události dějin spásy – na nichž je přece postaven liturgický rok – nýbrž k myšlence, ideji, pravdě víry. Přesto se nakonec dnešní slavnost prosadila ve 14. stol., kdy ji pro celou církev zavedl Jan XXII. roku 1334.

Pročpak se slaví slavnost Nejsvětější Trojice týden po Letnicích, tedy jako pohyblivý svátek, závislý na termínu Velikonoc? Je to dáno tím, že právě Velikonoce a velikonoční okruh oslavují vrcholné zjevení jediného Boha v Trojici, největší skutky Boží lásky a milosrdenství, největší projev Boží moci a slávy, největší tajemství spásy, již nám poskytl Otec skrze Syna v Duchu Svatém. A tato slavnost nám pomáhá uvědomit si, že veškeré Boží dílo – stvoření i vykoupení – je dílem celé Trojice.

Teologové si od prvopočátku lámou hlavu, jak tajemství Trojice přiblížit lidskému chápání – což je velmi ožehavé, protože jde o tajemství nad naše chápání. Sv. Augustin si pomáhal zprávou o stvoření člověka „k Božímu obrazu a podobě" – a člověk má paměť, rozum a vůli, a přece je jen jedním člověkem. Tak přirovnal osoby Trojice k těmto třem schopnostem duše: Otec si „pamatuje", uvědomuje sebe sama, poznává se v Synu a chce v Duchu. A protože úkonem vůle je láska, můžeme také říci, že láska Otce a Syna je věčná a nekonečná – tedy božská, a proto je Duch Svatý láska Otce k Synu a Syna k Otci.

Velmi pregnantně je nauka o Nejsvětější Trojici formulována ve starém vyznání víry, nazývaném latinsky »Quicumque«, připisovaném sv. Athanasiovi – s největší pravděpodobností však toto krédo vzniklo na křesťanském Západě v prostředí blízkém sv. Augustinovi:

Toto je katolická víra: uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě. Nezaměňujeme osoby a neoddělujeme podstatu.
Jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha Svatého, ale Otci i Synu i Svatému Duchu náleží jedno božství, stejná sláva a souvěčná vznešenost.
Jaký je Otec, takový je Syn a takový je i Duch Svatý:
nestvořený Otec, nestvořený Syn, nestvořený Svatý Duch;
nezměrný Otec, nezměrný Syn, nezměrný Svatý Duch;
věčný Otec, věčný Syn, věčný Svatý Duch – a přece nejsou tři věční, ale jeden věčný, jako nejsou tři nestvoření ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný.
Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn, všemohoucí Duch Svatý, - a přece nejsou tři všemohoucí, ale jeden všemohoucí.
Otec je Bůh, Syn je Bůh, Duch Svatý je Bůh – a přece nejsou tři bohové, ale je jeden Bůh.
Otec je Pán, Syn je Pán, Duch Svatý je Pán – a přece nejsou tři pánové, ale je jeden Pán.
Jak nás tedy vede křesťanská pravda k tomu, abychom o každé osobě jednotlivě vyznávali, že je Pán a Bůh, tak nám taky katolické náboženství brání v tom, abychom mluvili o třech bozích nebo třech pánech.
Otec není nikým učiněn; ani stvořen, ani zrozen.
Syn je pouze od Otce; neučiněný, nestvořený, nýbrž zrozený.
Duch Svatý je od Otce i od Syna; neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející.
Je tedy jeden Otec, nikoli tři Otcové; jeden Syn, nikoli tři Synové; jeden Duch Svatý, nikoli tři Svatí Duchové.
A v této Trojici není nic dřívějšího ani pozdějšího, nic většího ani menšího. Všechny tři osoby jsou spolu zároveň věčné a sobě rovné.
A tak z toho všeho, co bylo řečeno, vyplývá, že máme uctívat jednotu v Trojici a Trojici v jednotě.
Kdo chce tedy být spasen, ať takto smýšlí o Trojici.
Můžeme tedy tuto teologickou formulaci vzít jako podnět k rozjímání; nebo se pozorně zaposlouchejme do dnešní preface při mši svaté – a vezměme v potaz i to, že trojí zvolání „Svatý" s sebou také nese odkaz na Boží Trojjedinost.

Vpravdě je důstojné a spravedlivé,
dobré a spasitelné,
svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože,
abychom ti vždycky a všude vzdávali díky.
Neboť tys jeden Bůh a jeden Pán
se svým jednorozeným Synem a Duchem Svatým.
Nejsi s nimi jedna osoba,
ale jediné bytí v Trojici.
A tys nám zjevil, a my věříme a vyznáváme,
že tvůj Syn a Duch Svatý má s tebou tutéž jedinou slávu.
Tímto vyznáním víry v pravé a věčné božství
klaníme se i každé osobě zvlášť i jedinému bytí,
jediné svatosti a moci.
Pro ni tě chválí všichni andělé i archandělé,
cherubové i serafové,
a bez ustání jedním hlasem volají:
Svatý, Svatý, Svatý Pán, Bůh zástupů…

repríza z roku 2013