Alfredo Ottaviani

Dnes uplynulo třicet let od smrti jedné z největších osobností katolické církve 20. století, kardinála Ottavianiho (1890-1979).

Alfredo Ottaviani se narodil v chudé římské čtvrti Trastevere 29. října 1890. Byl velmi nadaný student, postupně získal tři doktoráty (filosofie, teologie a církevního práva) a vstoupil do služeb Kurie.

Roku 1916 se stal knězem, od r. 1922 začal působit v Římské kurii jako osobní sekretář nově zvoleného papeže Pia XI. 6. května 1926 byl jmenován rektorem české koleje v Římě (Bohemicum) a tuto funkci zastával až do roku 1928, kdy byl povolán k práci ve vatikánském Státním sekretariátu. Díky svému právnickému vzdělání se zúčastnil i přípravy Lateránských dohod a Říšského konkordátu.

Hojně se angažoval v sociální oblasti. Byl velmi citlivým ke konkrétním lidem, zvláště chudým, a podporoval mnoho studentů z chudých poměrů. Za druhé světové války ukrýval několik Židů.

12. ledna 1953 jej papež Pius XII. jmenoval kardinálem titulu Santa Maria in Domnica, prosekretářem kongregace Posvátného Officia a téhož roku protektorem koleje Nepomucenum. Od roku 1959 vedl nejprve Posvátnou kongregaci Svatého oficia, později pak Kongregaci pro nauku víry, která ji nahradila. V roce 1962 obdržel biskupské svěcení a titul arcibiskupa, jeho biskupské heslo znělo semper idem (vždy stejný). V té době byl už napůl slepý, ale jak se tehdy říkalo v Kurii: "Ottaviani vidí jedním okem více, než ostatní oběma".

Jako hlava dikasteria zodpovědného za neporušenost víry zastával velmi pevné pozice, byl přezdíván karabiník víry (což ovšem samo o sobě není nic divného, kardinál Ratzinger měl vícero podobných přezdívek, i když je pravda, že Ottaviani byl díky své nekompromisnosti extrémně neoblíbený). Byl značně podezřívavý k mariánským i jiným zjevením, což vedlo mimo jiné k tomu, že nechal na index zakázaných knih umístit Deníček později svatořečené Marie Faustyny Kowalské, za což byl ostře kritizován. Později se osobně zasadil za odstranění Deníčku z indexu se zdůvodněním, že jeho umístění bylo zapřičiněno chybným překladem.

Papežem Janem XXIII. byl jmenován předsedou doktrinální komise pro přípravu II. vatikánského koncilu, byl vůdčí osobností tzv. konzervativního křídla koncilu, kde hodně spolupracoval především s arcibiskupem Lefebvrem. S liberálním křídlem se několikráte ostře střetl, vesměs neúspěšně, především nad tématy "oddělení církve od státu", "náboženská svoboda" vs. "náboženská tolerance", "ekumenismus" a "vynucování poslušnosti v církvi", ve svém boji s ním pokračoval i poté, co koncil skončil.

Roku 1968 rezignoval na všechny úřady, o rok později podpořil společně s kardinálem Baccim a dalšími teology námitky arcibiskupa Lefebvra proti nové podobě Římského ritu (NOMu) - tzv. Ottavianiho intervence. Zemřel ve Vatikánu 3. srpna 1979.