Ivan Diviš

český básník a esejista se narodil 18. září 1924.

Za studií na pražském gymnáziu byl několik dní po atentátu na R. Heydricha v r. 1942 zatčen gestapem a deset dní vězněn na Pankráci. Potom se učil knihkupcem, po válce složil maturitu a pracoval jako účetní a redaktor u nakladatelství Václava Patra. Při zaměstnání studoval na FF UK estetiku a filozofii, později jen samostatnou filozofii. R. 1950 byl ze studií vyloučen. V letech 1949 - 53 pracoval nejprve jako propagační redaktor nakladatelství Svoboda, později se stal korektorem  Rudého práva v Praze. Od roku 1953 pracoval jako obráběč kovů nejprve v Liberci, pak ve Kbelích. V letech 1960 – 1968 působil jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta. V srpnu 1969 emigroval do Mnichova, kde byl mnoho  let knihovníkem rozhlasové stanice Svobodná Evropa.  Nastálo se zpět do Prahy se vrátil až v roce 1997, kde od dva roky později (7. dubna 1999) zemřel na následky úrazu.

Dílo
Rozsáhlá tvorba Ivana Diviše zahrnuje na dvě desítky básnických sbírek a literárních děl. Ve svém díle hluboce prožíval úděl člověka v současném světě a krizi civilizace. Byl kritikem moderního světa a společenských mechanismů. Ve svých dílech se obrací na čtenáře, jeho básně jsou mnohoslovné, tvoří je hodně veršů. Diviš ve svém díle úmyslně používá krkolomná slovní spojení, využívá neologismy. Celoživotním dílem je soubor  Teorie spolehlivosti (vydán 1994), deníkové záznamy a poznámky vedené od roku 1962  ž do roku 1994 ke stejným tématům rozvíjeným v básnických knihách.
„Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, proboha ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji za tepla, donést ji a padnout, toť vše." (Teorie spolehlivosti, záznam z roku 1963)

Bibliografie: http://www.ipetrov.cz/autor.py/W156
nebo zde http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=12

Emigrace
Odchod za hranice byl pro Diviše „trestem smrti", byl vyhnán z domova, zbaven jazyka, ztratil i chuť k životu. Vyhnanství je ukřižování, jímž se zachraňuje rozpolcený svět. V roce, kdy odešel, mu bylo pětačtyřicet. Vnesl do jeho tvorby další tragický impuls mimořádné závažnosti. Lyricko-epická poéma Beránek na sněhu a básnická sbírka Odchod z Čech mu pomáhaly vyrovnat se s tíhou tragického osudu.

Obrácení
V roce 1964 Ivan Diviš konvertoval a stal se katolíkem. V jeho díle se objevuje eschatologický tón až v samém jádru tvořený vírou v otevřenost spasení. Je přítomen v konkrétním jazyce Žalmů (1986, Londýn), v již opět ve vlasti vydané sbírce Moje oči musely vidět (1991, Praha), kde jinak převládá děsivé vidění světa těsně před zánikem, i v poslední sbírce Jedna loď (Laura Blaire, Praha 1994).  K hlubšímu poznání Divišovy víry a nevíry žádný sběr citátů nepomůže...

Z kázání při rekviem za Ivana Diviše

Náš bratr Ivan, kterého doprovázíme na práh věčnosti, byl kdysi skropen vodou křtu a pomazán olejem a kněz přitom říkal: "Bůh, který svého Syna pomazal na kněze, proroka a krále, označuje posvátným znamením i tebe, abys patřil Kristu navěky."
Prorokem podle Bible není ten, který říká, co se stane, nýbrž ten, kdo rozumí znamením času, kdo v hluku doby rozeznává tichý hlas Boží a v ranách doby Boží blízkost. Nebylo rány času, která by nezanechala jizvy v jeho srdci. Stará česká velikonoční píseň obsahuje podivně hluboký obraz Vzkříšeného: "Rány jeho jsou zhojeny, stkví se jak drahé kameny."
Básník se odpykal, dovzdoroval, dorval, chůzí po vlase došel k mlčení jezera, avšak velehorní opuštěnost smrti čeří dech naděje a nepohnutá hladina tolikrát probodnutého srdce obráží syté barvy nebe a proto nezamrzne navěky. Jeho rány jsou zhojeny - vtištěné v jeho verších, svítí jako drahé kameny. A Bůh, který se ukazuje v ranách, Bůh, který ho kdysi pomazal na básníka a proroka, ho nyní připojil ke Kristu navěky.

Při objevování Ivana Diviše nehledejte četbu učesaných a jemných slov. Spíše se připravte na drásavé a místy vulgární vyjádření. Ale zcela osobité Divišovy básnické výrazové prostředky souvisejí jednak s jeho filozofickým vzděláním, jednak s jeho duševním ustrojením ovlivněným nemocí a vnitřním duchovním klimatem nekonvenčního křesťana. „Divišova poetika je ve své podstatě založena na extenzitě výrazu ... ovlivňuje ji i bezbřehá volnost verše, jeho proměnlivost a takřka prozaická pružnost syntaxe, ... básníkova fantazie trhá pouta logiky. " (Jaroslav Med)

Jedna loď:
"Madam, žijeme v démonii. Jsme obklopeni.
Nemůžeme proniknout. Jsme zajatci
toho, co nemá jména. Ne, nevěřím,
jsem gnóstik. Víra je absurdní,
myslím to takto: jste-li už schopna
konu tak absurdního jakým je víra,
málo pak už záleží na tom,
v co a v koho věříte."

Moje oči musely vidět:
"Moje oči musely vidět na točně točit se
davy tohoto očividně prokletého národa
a jak se vždy na 1. máje mohou
posrat nadšením,
okadíváním vlastních vrahů,
musely vidět sesouvat se mou vlast
pod úroveň Zimbabwe.

Moje oči třeštily na vlastní matku
ana otevřela kapří ústa a řekla:
Štrougal? ten je správnej! to je lidovec!
chodí zastřiženej na ježka a na hokej,
a Gusta? Gusta je taky správnej, a to,
že našinci nemaj dneska v Praze byty -,
to zavinili Židáci!

Vzepřel jsem se, roztrhal svou duši a řekl:
takhle sprosté to všechno být nemůže!"

Z deníku Ivana Diviše:
„Byl jsem vybrán k nesoustředěné činnosti za nepřetržitého chvatu, byl jsem vybrán za svědka smýkavé posunčiny civilizace, a po nejkrásnější léta života jsem plnil příkazy společenstev, které parádovaly před mýma očima předhánějíce se v nestoudnosti a kořistném tlaku, vyvíjeném nejen na mou vzpurnou osobu, ale na celé národy, na celé kontinenty."

Zdroj: spisovatele.cz, wikipedie, halik.cz a další