Napoleon Bonaparte se narodil v korsickém Ajacciu 15. 8. 1769 v nemajetné šlechtické rodině. Měl čtyři bratry a tři sestry.
V mládí se zajímal o dělostřelectvo, pevnostní techniku a historii: obdivoval se Alexandrovi a Caesarovi. V jeho třiadvaceti letech byla vyhlášena republika. Přidružil se k Robespierrovi, byl Carnotem jmenován generálem dělostřelectva.
Po Robespierrově pádu byl odstaven, neboť dával moc najevo sympatie k hrůzovládě. Napoleona mrzelo že je stranou událostí, které se valily Francií, a byl docela rád, když upoutal pozornost muže, jako byl Barras. Šlo o obranu konventu. Napoleon se chopil úkolu pln energie a za jedinou noc proměnil konvent v pevnost. Bylo ještě třeba děl, a mladý důstojník Murat jich nechal dopravit z předměstí čtyřicet a počal tak s Napoleonem svoji vzestupnou dráhu. Druhého dne došlo k útoku, který byl odražen a Napoleon byl za odměnu jmenován velitelem francouzské armády za frontou.
Tehdy se stala episoda, která mu přivedla jeho Josefinu. Napoleon vydal příkaz k odzbrojení měšťanů, a postaral se o jejich zabavení. Jednoho dne před něj předstoupil dvanáctiletý hoch a prosil o kord mrtvého otce, který vzali matce. Bonapartovi se statečný hoch zalíbil a vyhověl jeho přání. Přijal potom i jeho matku, která přišla poděkovat, Bylo jí přes 30 let, nebyla krásná, ale Napoleona okouzlila. Byla ženou vicomta de Beauharnaes, který býval generálem a sloužil v zámoří; po návratu do Paříže byl jako royalista popraven. Josefina byla uvězněna a vyšla z vazby po třech hrozných měsících jen pádem Robespierrovým. Měla syna Eugena a dceru Hortensii. Její pověst nebyla bezvadná: sotva se dostala na svobodu, stala se milenkou Barrasovou a užívala světa, jak se dalo. Barras nenamítal nic proti tomu, aby jím protežovaný generál mu odvedl milenku, měl jiné ženy v zásobě; naznačil dokonce Josefině, že muže, který se o ni zajímá čeká budoucnost a to rozhodlo. Bonaparte si vzal Josefinu za choť, a za dva dny po svatbě přiměl Barra direktory, aby novomanželu svěřili velení vojska, které mělo táhnout do Itálie. To byl svatební dar, který dal Josefině.
Vojsko, které šlo s Napoleonem, bylo nedostatečně vyzbrojeno. Bonaparte neměl dělostřelectvo, neměl spíže, neměl peněz. Šlo mu především o to, aby mělo, co potřebuje. Jeho postup byl rychlý, ale také obezřelý. Donutil sardinského krále k příměří a vešel do Milána.Odvaha jeho vojáků rostla s bitvami. Nejzmužilejší z nich dělal generály. Dovedl však nejen slušně odměňovat, ale také i trestat. Dával do želez vojáky, kteří drancovali o své vůli. Dal zastřelit každého, kdo do 24 hodin nevydal, co svévolně vzal.
Byly to slavné dny. Dobyl rakouské Mantovy, táhl až do Korutan a Štýrska a zdálo se, že ohrozí Vídeň. Nabídl poraženému mír. Na rakouské straně velel arcikníže Karel, muž jemného vychování, a Bonaparte zaútočil na jeho lidumilnost. Císařovi delegáti se přihlásili, došlo k míru v Campo Formio (1797). Rakousko se vzdalo svých starších italských držav.
Paříž jásala, podobizna Napoleonova se objevila ve všech výkladech. Direktoři tušili nebezpečí, které pro ně znamenal příliš rychlý úspěch Bonapartův, nepřáli si, aby se vítěz zahnízdil v Paříži. S radostí přijali Napoleonův list, odevzdaný v den míru v Campo Formio, že je třeba ihned zasáhnout největšího nepřítele, Anglii, na nejcitlivějším místě, v zámořských državách. Chtěl táhnout do Egypta.
Bylo to v květnu r. 1798, kdy odrazil od břehů francouzských , zmocnil se ostrova Malty a neočekávaně přistál u Alexandrie. Egyptský sultán mu zaskočil cestu u pyramid. „Vojáci, čtyřicet století se na vás dívá!“ volal Napoleon na své gardisty. Srazil se s nepřítelem a zvítězil. Zatím ovšem Angličané zvěděli o jeho úskoku a za Napoleonem se vypravil admirál Nelson, který zničil jeho loďstvo u Abukiru. Napoleon neklesl na duchu. Snil o pochodu do Indie po souši, jak jej provedl Alexander Makedonský. Táhl do Sýrie a domníval se, že snadno dobude Akkonu a potáhne na Damašek. Ale Akkon vzdoroval a z Evropy přišla zpráva, že Francie je stržena do nové války. Car Pavel poslal na západ v čele ruského vojska Suvorova, císař František arciknížete Karla. Bývalé zisky Napoleonovy v Itálii byly ohroženy. Musel se vzdát plánu na dobytí Asie. Přispěl k tomu i mor, který řádil v jeho vojsku.
Ve Francio to vřelo, rozpory mezi direktory byly zřejmější a bylo jim vhod, že Nelson mu zabránil v návratu. Netušili, že už je na cestě k domovu. Napoleonova brzkého návratu si nepřála ani rodina. Josefina se strachovala, protože si zadala s mladým důstojníkem, bratři a sestry byli tádi, že unikli na čas jeho dohledu. Všichni jím byli pozdviženi a získali moc a bohatství, žárlili však na jeho slávu a nebyli mu přáteli. Jediný Lucien byl jiný,. Hlásil se k bratrovi, protože v něm viděl muže, který uskuteční zase v republice pořádek.
Napoleon vyjel před 15 měsíci se 400 loděmi, nyní se vracel se dvěma. Vojsko zůstalo v Egyptě, aby hájilo dobytých posic. Šest týdnů byl na své vetché lodici zmítán mořskými vlnami. Konečně přistál ve vlasti, a Avignon, Lyon, Paříž ho přijaly jako triumfátora. Napoleon se nevracel jako podřízený, nýbrž jako pán a direktoři byli neklidní. V Napoleonově předpokoji se kupil výkvět Francie, každá se ucházel o jeho přízeň.
Bylo to 18. brumaira 1799, kdy se Bonaparte s četami svých gardistů ubíral do Saint-Cloudu, kam Rada starších přeložila zasedání Rady pěti set. Napoleon vešel do shromáždění, obvinil direktory ze zločinu proti vlasti a žádal pro sebe plnou moc k zavedení pořádku. Dovedl bojovat i mluvit k vojákům, ale řeč pře advokáty a politiky, kteří před ním seděli, se mu nezdařila. Den jeho povýšení měl výti i dnem jeho ponížení. Dostal se z tribuny jen tak, že granátníci ho vzali mezi sebe, aby vyšel bez úrazu.
Shromáždění bouřilo, poslanci napadali předsedu Luciena, který bojoval za bratra, jenž podle nálezu Rady měl být poslán do vyhnanství. Konečně opustil Lucien předsednické místo a vyšel k bratrovi, která stál před vchodem se svými granátníky. „Váš generál je dáván do vyhnanství!“ zvolal Lucien, „zastaňte se svého generála, přísahám vám, že vlastního bratra bych probodl, kdyby se odvážil ohrožovat svobodu Francie!“ Murat, který velel oddílu, dal zanotovat generálský pochod a vojáci vyhnali bajonety zděšené poslance ze sálu. Lucien jel do rady starších a v panice vynutil dosazení 3 konzulů. Prvý konzul, jeho bratr Napoleon byl zvolen na deset let a měl právo dosazovat senát, ten opět členy tribunálu i zákonodárný sbor. Prvý konzul rozhodoval o všem, Francie byla v jeho moci. První obětí státního převratu byl Barras, který byl internován na svém zámku a pak vypovězen z Paříže.
Nikdy se postava Bonapartova nejevila větší, tvořivější a lidumilnější, nežli v tomto období, kdy zakládal nový pořádek ve své vlasti. Změnit revoluci v právní řád a zachovat její kladné stránky, to byla vznešená myšlenka. Přejal z revoluce zásadu, že všichni občané jsou si před zákonem rovni a že povinností každého občana je práce. Neudílel sinekur, každý si musel svůj chléb zasloužit. Tehdy vznikl proslulý „Code civile“, občanský zákoník, který platil ve Francii ještě po stu letech a jehož zásady ovládly téměř všechny občanské zákoníky v Evropě.
Po srovnání vnitřních poměrů bylo ovšem nutno myslit na nepřítele, která sešikoval znovu svá vojska a ohrožoval Francii. Bonaparte se objevil opět v úloze vojevůdce. Neočekávaným pohybem přešel hřebeny sv. Bernarda a zastavil se až v Milánsku. Došlo k bitvě u Marenga a republiky Liburská a Cisalpinská byly zase obnoveny. Generála Moreaua poslal do Bavor, i ten zvítězil. Císař František byl nucen r. 1801 podepsat mír v Lunevillu (lynevij), jímž byl obnoven stav, jaký byl před výpravou Bonapartovou do Egypta. Anglie byla houževnatější, ale i ona podepsala r. 1802 mír v Amiensu.
Napoleon si byl vědom své moci a zařídil se již na založení dynastie. Hrál si rád na hlavu rodiny a staral se o vzestup všech bratrů a sester. Trápilo ho však to, že Josefína mu nedala dětí. Zasnoubil bratra Ludvíka s Hortensií, dcerou Josefiny, třebas se nemilovali, ale syn z tohoto manželství byl vyhlédnut za dědice. Dal bratru Ludvíkovi vysoký úřad doma a bratra Josefa udělal vyslancem v Římě. Jen s Lucienem měl starosti. Lucien nesouhlasil s jeho samovládnými plány. Aby se ho zbavil, poslal ho jako vyslance do Madridu. Ale Lucien tam vstoupil proti jeho vůli v nerovný sňatek, a Napoleon, rozlícen napsal, že nechce o něm slyšet. Lucien odejel do Říma studovat umění a k Napoleonovi se nehlásil.
Zásluhy Bonapartovy byly uznávány, ale způsob jeho vlády budil obavy. První konsul se stával čím dále tím více člověkem , která nestrpěl odpor a ve Francii bylo příliš mnoho krve prolito za osobní svobodu, aby se dala spoutat vůlí jednotlivce. V zákonodárném sboru se postavil v čelo opozice Benjamin Constant, znamenitý řečník, bystrý duch, jaký býval kdysi v Girondě, a mimo parlament se stala největším nepřítelem Bonapartovým žena Madame de Staël. V roce 1803 pozbyl Napoleon trpělivosti a vyhostil paní de Staël z Paříže. Odešla do Německa, Itálie a pak zase do Copettu, kde vytvořila „první kulturní dvůr“ své doby, jako jej měl kdysi Voltaire. Napoleon ji nenáviděl, „chce prý mermomocí vnutit potřebu myšlení lidem, kteří ho nemají, nebo mu odvykli“. Za ní odešel do ciziny i její přítel Constant a jiní, které vypudila Napoleonova pánovitost.
Napoleonova cesta k trůnu byly urovnána, když lid svým plebiscitem schválil návrh senátu, aby první konzul byl jmenován císařem. Dne 2. prosince 1804 tonula Paříž v záplavě praporů. K slavnostní korunovaci v Notre-Dame přijel dokonce i papež. Napoleon si by vědom, že papežství je mravní moc, která má staletou tradici. „Mezi Turky jsem byl mohamedánem, teď se stanu katolíkem,“ řekl. Slíbil že se účastní i slavnostní mše. Považoval za nutné podrobit se této proceduře. Hrdě se nazýval císařem z vůle lidu, ale papežovo pomazání je také k něčemu: přivábí ty, kteří mají v úctě idoly minulých věků. Kritických poznámek neslyšel. Jeden z generálů řekl otevřeně: „Byla to nádherná kapucináda, scházel tam jen milion těch, kteří byli zabiti pro zničení toho, co teď novu zavádíte.“
Císař sám zůstal takovým, jaký byl. Dával si vyplácet ročně 25 milionů jako předešlý král, ale nedělal dluhy, jako dělal Ludvík, naopak ušetřil aspoň polovinu, řekl, že i s koněm by vyžil dobře za 1 200 franků měsíčně. Nosil prostý kabát, spal na tvrdé posteli. Jedině pěti věcí si dopřával. Měl rád oheň praskající vesele v krbu. Měl rád horkou lázeň, v níž v době únavy ležel i dvě hodiny. Měl rád kolínskou vodu. Měl rád víno a oblékal si dvakrát denně čisté prádlo. Josefina si zato potrpěla na garderobu. Měla 700 šatů a 250 klobouků. „Hraje si ráda s klenoty a šaty, ale nikomu neudělá nic zlého,“ říkal o ní císař.
Protože Napoleon byl císařem Francie, dal se František prohlásit císařem rakouským, aby nezůstal v titulu pozadu. Rakousko bylo nepřítelem Bonaparta konzula a zůstalo i nepřítelem Napoleona císaře. Ale vedle Rakouska už těžce pokořeného, střežila každý krok Napoleonův i Anglie, státník Wiliam Pitt mladší byl duší protifrancouzské koalice, k níž přistoupilo i Rusko. Vzplanula nová válka. Angličané vítězili na moří, Nelson porazil francouzské loďstvo u Trafalgaru. Ale Napoleon přinutil Rakušany v Ulmu ke kapitulaci, obsadil Vídeň a porazil rakouská i ruská vojska v „bitvě tří císařů“ u Slavkova. Bylo to právě v den prvého výročí jeho korunovace (1805). Došlo k míru v Prešpurku, v němž se Rakousko vzdalo Benátska, Dalmacie a Istrie. Mír dojednal Talleyrand, který se brzo nato stal knížetem Benevetským. Republiku batavskou změnil v království holandské, které dal Ludvíkovi. Škrtem pera změnil hranice států německých. Zvětšil Bavorsko a Würtembersko a povýšil je na království. Šestnáct států Německa spojil v Rýnský spolek jako svého vazala a zrušil 12 malých knížectví.
U Slavkova vznikl v mysli Napoleonově obraz, který ho hnal stále vpřed a byl nakonec i jeho zkázou. Jestliže jeho prvé války byly obranné, byly jeho další již výbojné. Napoleon počal snít o spolku evropských států pod vedením Francie. Evropa má být jediným národem s dorozumívací řečí francouzskou. Bude platit jediný zákoník, všude bude zavedena jednotná mince. Všechno vzdělané lidstvo je nutné soustředit pod jedinou moc a jeden pevný řád. Souhlas národů k tomu netřeba, jen tvrdé ruky diktátora.
Zdálo se, že vše, co si ten velký Korsičan usmyslí, se splní. Roku 1806 zničil pruskou armádu a vešel do Berlína, odkud vydal dekret, jímž zakazoval celé Evropě obchodní styk s Anglií. Pak pokračoval na své vítězné cestě proti Rusku, obsadil Varšavu a porazil cara u Friedlandu. Napoleon dobře prohlédl povahu svého soupeře. Učiní si z cara Alexandra přítele, rozdělí Evropu mezi dva trůny, na západ a východ, na část svou a na část carovu. Car mu bude spojencem proti Anglii a Napoleon mu za to ponechá volnost proti Švédsku a Turecku.
Napoleon si spokojeně mnul ruce, Evropa byla konečně sjednocena k boji proti Anglii. V Portugalsku měli Angličané základnu svého obchodního loďstva, to musel překazit. Nařídil proto, aby francouzské vojsko obsadilo Lisabon a prohlásil portugalského krále za zbavena trůnu. Také Livorno v Itálii ponechalo přístup anglického zboží. Připojil tedy k Francii celou střední Itálii i s církevním státem. Papež marně protestoval, Napoleonovi už neimponovala mravní moc hlavy církve, o niž stál ještě při korunovaci.
A co se španělskými Bourbony, kteří jsou sice jeho spojenci, ale jimž přece jen plně nedůvěřoval? Rozřešil to rázem: dal oznámení do časopisu Moniteur, že jsou zbaveni trůnu a poslal na jejich místo bratra Josefa. Ve velkolepém výpočtu Napoleonově byla přece jen jedna neznámá: nebylo počítané s národy. Je zvláštní, že tento člověk, který se dovedl stavět proti tradici, jemuž nebylo svaté to, co bylo svatým po staletí pohrdal lidem a cítěním národa. Podnik ve Španělsku se nedařil. Celá západní a stření Evropa byla u jeho nohou, a ten malý, neznámý lid tam za Pyrenejemi, vedený kněžími kteří ho líčili jako Antikrista, se stavěl proti jeho vůli! Vytáhl do Španělska a za dva měsíce stanul v Madridě. Uvedl bratra Josefa na trůn a dověděl se, že v Evropě vznikl nový požár: Rakousko zase začalo válku.
V Napoleonovi opět zabouřila krev vojevůdce. Byl napaden zezadu. Jednal rychle. Objevil se v Bavorsku, kdy ho ještě nikdo nečekal. Vojsko arciknížete Karla ustupovalo, Napoleon se srazil s nepřítelem nerozhodně u Aspern, ale u Wagramu porazil Rakušany na hlavu. Za tři neděle byl ve Vídni a dělal přísného soudce.
Dospěl tak vrcholu své moci a přece jen nebyl spokojen. Scházelo mu jedno: dědic. S Josefínou neměl děti. Měl nemanželského syn, nazval ho Leon. Musel však mít manželského syna a rozhodl se proto pro rozvod. Josefína plakala, ale nezbylo, než souhlasit. František Habsburk měl dceru Marii Luisu, nebyla zvlášť hezká ani duchaplná, ale byla svěží a mladá. Hloupoučká Habsburkovna vjela do jásající Paříže, Napoleon byl spokojen a dělal mladé ženě, co jí viděl na očích.
V době, kdy se Napoleonovi zdálo, že je pánem Evropy a na vrcholu své dráhy, začal již jeho sestup. Ta drobná válka ve Španělsku byla velmi nepříjemná, Josefův trůn spočíval na slabých základech. Ale i jinde to praskalo. Bratr Ludvík, král holandský, připouštěl v zemi obchod anglický, Napoleona to velmi rozčílilo. Zbavil ho trůnu a připojil království i celé pobřeží severního Německa přímo k Francii, aby mohl sám vykonávat dozor nad tamějšími přístavy. Zabral také vévodství Oldenburské, kde vládl příbuzný cara Alexandra a nevšiml si, že tím nalomuje přátelství uzavřené v Tylži. Navíc Rusko velice trpělo zákazem obchodu s Anglií a Alexander rozvažoval, co činit. Byl u něho baron Stein, kterého Napoleon vyhnal z Pruska a car jej přijal. Do Ruska přijela také paní de Staël a všude posilovala odpor proti západnímu povýšenci. Především působil však na Alexandra vlastní Napoleonův švagr Bernadotte, korunní princ švédský, který se účastnil všech intrik rodiny proti její hlavě.
Roku 1812 došlo k osudnému tažení na Rus. V červenci překročili Němen, půl milionu lidí se valilo do nitra Ruska. Byla to velkolepá armáda, kterou tvořili Němci, Vlaši, Poláci, Chorvati a jiné národy, jen desetinu tvořili Francouzi. Rus je lákala stále dále, ale odnímala jim možnost zásobování a přístřeší. Napoleon zvítězil před Moskvou, vtáhl do opuštěného města. Srazil se v Rusku s elementární silou lidového odporu, jaký poznal už jednou za Pyrenejemi. Zima se blížila, nebylo zásob, nebylo topiva, zbývalo jediné: vrátit se. Vojsko klesalo vyčerpáním a chorobami a opozdilce dobíjeli kozáci. U Bereziny spálil Napoleon zbytky trénu, aby uvolnil koně pro poslední děla. Most vedoucí přes řeku byl zničený. Bylo nutno jej postavit, zatímco nepřítel útočil. Zbytek armády, 40 000 omrzlých ubožáků přešel řeku a Napoleon spěchal k Paříži. Ani tehdy neklesl na duchu: v několika měsících stálo nové vojsko, 180 000 mužů nejmladší ročníky, poslední výzva. Ale proti Francii se šikovali všichni kteří mu předtím z donucení pomáhali. Kongres v Praze jednal o mír, ale Napoleon odmítl, a tak došlo 1813 k bitvě národů u Lipska.
Napoleon byl poražen, přece jen nebyl nepřemožitelný jak říkala pověst. Celé Německo povstalo a Wellington s anglickým vojském táhl do Francie přes Pyreneje. Císař konal sice divy udatenství, ale setkával se zradou na každém kroku. Nakonec byl donucen vzdát se trůnu a za to mu byla slíbena Elba a 2 miliony renty.
Napoleon se stal panovníkem Elby, zůstal mu titul císaře. Měl 20 000 poddaných. Zařídil si „dvůr“, utvořil státní radu ze dvou generálů a tuctu obyvatel a radil s nimi o zlepšení místních dolů na železnou rudu. Byl to jako návrat do dětství: zase moře, pinie, skály, bílé domy, rybářské sítě. Žil co nejprostěji a ve stálé práci. V létě přišla matka. Jen ona byla šťastná, protože synovi už nehrozily atentáty a bitvy. Co nastřádala, přinesla synovi a měla radost, že může uspořádat venku pod stromy malou slavnost k narozeninám. Napoleon stále myslil na Marii Louisu a dítě. Připravil jí dům a prosil jejího strýce, aby zprostředkoval příchod. Nedostalo se mu odpovědi. Nic nevěděl o svých drahých, a když konečně uslyšel, nebyly to zprávy radostné. Mladý rakouský důstojník navštěvoval prý císařovnu až příliš často. A jeho synu změnili i jméno, nazvali ho František, vévoda Zákupský.
Bylo to 1. března 1815, kdy se Napoleon rozhodl zkusiti své štěstí ještě jedenkrát. Odplul tajně z Elby a přistal u Cannes. Zpráva o tom letěla celou zemí. Vojsko se k němu přidávalo a Bourboni prchali. Teploměr veřejného mínění ukazovaly dobře titulky novin: „Netvor unikl z Elby… Vlkodlak přistál u Cannes… Nestvůra se dostala do Grenoblu… Tyran je v Lyonu… Bonaparte se blíží… Napoleon bude zítra v našich branách… Jeho veličenstvo je v Paříži.“ Napoleon byl opět císařem Francie. Zaručil ústavu, dal svobodu, hlásal, že nechce válku, nýbrž mír. Volal zpět svoji ženu a syna. Malý Napoleon má prý v sobě také krev Habsburků a proto doufá, že jeho děd uklidní velmoci a nedopustí, aby vnuk ztratil trůn. Ale mýlil se, jeho návrat sjednotil všechny rozvaděné strany: byl prohlášen za nepřítele, jehož existence ohrožuje trůny, která musí být zničen. Došlo k Waterloo. V několika dnech ztratil císařství, které trvalo celkem 100 dnů. Sněmovny se opět vzdaly císaře. Francie chtěla pokoj a mír. Co měl dělat? Prchnout do Ameriky? Váhal, slyšel ještě, že část vojska jde za ním. Odložil odjezd a zmeškal tím příznivý okamžik. Anglické křižníky uzavřely již pobřeží a Napoleon se jim vydal. Angličané jej odvezli na Sv. Helenu skalnatý ostrov 2 000 mil od Evropy a téměř 1 000 mil od Afriky, který byl posázen anglickými děly. Žilo tam 500 bělochů, neboť podnebí usmrcovalo a málo lidí se dožilo 50 let.
Napoleona doprovázelo dobrovolně několik jeho nejlepších přátel. Z někdejšího kravína a konírny udělali mu a jeho průvodcům obydlí, celkem 6 malých místností. Bylo tam vlhko, dům byl oživován krysami, které venku dávily slepice a v pokoji lezly do císařova klobouku. Tam žil Napoleon se 4 generály a dvořany, se dvěma komorníky a služebnictvem. Jejich počet se každým rokem menšil: vraceli se do vlasti a Napoleon je nezdržoval. Matka chtěla přijet, ale Napoleon nedovolil, šetřil její zdraví. Jeho panství bylo malé: 4 km kolem obydlí byla zeď, za ní stráže, které se v noci stáhly blíže k domu. Císař nesměl za označenou čáru, guvernér byl dovedným žalářníkem. Napoleon žil v hrdé odloučenosti a zapověděl guvernéru návštěvy. „překročí-li práh mého domu, podejte mi pistole,“ řekl svým věrným.
Tak žil šest let. Četl, vypisoval si z knih, diktoval své vzpomínky. Jaterní choroba, kterou trpěl již poslední léta ve Francii, se zhoršila. Stále se zaměstnával. Kolem domu si udělal zahradu, dával tam dopravovat půdu, zasazoval stromy, přiklepával drn. To bylo jeho poslední dílo. Tři neděle pře smrtí diktoval svou závěť. Jedině svého komorníka nazval přítelem. Matce odkázal malou stříbrnou lampu, synovi odkázal zbraně, řády a knihy. Naposled nadiktoval dopis guvernérovi, že zemřel císař Napoleon. Pak skonal po velkých bolestech. Bylo to 5. května 1821. Guvernér nepovolil, aby na náhrobní kámen nebylo napsáno jméno Napoleon a tak hrob zůstal bez nápisu. U hrobu stála 19 let stráž, až do doby, kdy mrtvola císaře byla dopravena do Paříže a uložena v Invalidovně.
Čapek, Vratislav a kol.: SVĚTOVÉ DĚJINY II, nakl. FORTUNA, Praha 1993, str. 56 – 59.
Dorazil, Otakar: Vládcové nového věku, nakl. AMLYN Praha 1993, str.12-38.
Lněničková, Jitka: České země v době obrození, nakl. Albatros Praha 1995, str. 1 – 2
Malá československá encyklopedie, IV. svazek M – Pol, str. 413 – 415. ACADEMIA, Praha 1986, vyd. I.
Metodická analýza učiva dějepisu 6. ročníku Základní školy, díl II. str. 21, 35 – 37. KPÚ Olomouc, kabinet dějepisu, prosinec 1982.
Wells H. G.: Dějiny světa. Aventinum – Praha, 1926, s. 549 – 550. .Nakladatelství Dr. Ot. Štorcha, Praha 1926.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.