Řekl sbohem, smál se při tom

Americký humorista a sloupkař Art Buchwald zemřel v jedenaosmdesáti letech 17. ledna 2007 ve Washingtonu.

Skoro rok poté, co mu selhaly po amputaci nohy ledviny, odmítl dialýzu a odebral se do jednoho z washingtonských hospiců, aby podle předpovědi lékařů během pár týdnů upadl do komatu a pokojně zesnul.
Plán se nějak vymkl z rukou: ledviny fungovaly. Buchwald se tedy znovu pustil do psaní sloupků, v létě odjel z hospice do svého domu na Martha's Vineyard, v listopadu vydal knihu Too Soon To Say Goodbye (Příliš brzo říci sbohem). Nadále si dělal ze světa i ze sebe legraci: "Národní asociace hospiců mě jmenovala mužem roku." Minulou středu (tj. 17.1. 2007 - pozn. ViZ) mu alespoň něco vyšlo: týž den jako on nezemřel žádný nositel Nobelovy ceny ani Fidel Castro. Jeho se obával nejvíc, protože by v novinách zabral veškerý prostor pro nekrology.

Arthur Buchwald se narodil v židovské přistěhovalecké rodině 20. října 1925. Když po třech letech válečné služby v Tichomoří zkusil studovat na University of Southern California, dozvěděl se, že diplom nedostane, protože si nechal pro sebe, že mu chybí maturita. (O třiatřicet let později mu na téže škole udělili čestný doktorát.) Odjel tedy do Francie, aby zopakoval to, co po první válce udělal Ernest Hemingway. Zůstal tam čtrnáct let, a jestli něco zopakoval, pak spíše to, co dělal Mark Twain: psal s humorem a nadhledem a bavil celou Ameriku, někdy i svět.
Jeho sloupky nebyly nikdy z těch, které analyzují svět a ovlivňují rozhodování prezidentů; ze světa si vždycky utahoval a prezidenti z něj dostávali kopřivku. Psal tři týdně, neměly víc než 600 slov a v sedmdesátých letech pravidelně vycházely ve 400 amerických a 100 zahraničních novinách, téměř rok co rok i knižně.
V roce 1982 za ně dostal Pulitzerovu cenu.
Opravdu vážný sloupek prý napsal jediný: když v roce 2003 shořel při návratu na zem raketoplán Columbia se sedmi astronauty na palubě.
Vážně však také zasáhl do Hollywoodu, i když jinak, než původně zamýšlel. Když John Landis natočil podle námětu Eddie Murphyho v roce 1988 film Cesta do Ameriky (Coming to America), jehož tržby přesáhly 350 miliónů dolarů, zažaloval Buchwald studio Paramount, že jde o plagiát námětu, který od něj studio koupilo o pět let dřív. Vyhrál, jenže díky "tvůrčímu hollywoodskému účetnictví" se z filmu pro soudní účely stal finanční propadák. Buchwald se nedal, žádal rozbor účetnictví a studio přistoupilo na mimosoudní vyrovnání ve výši 900 000 dolarů. Nejdůležitější však bylo, že od té doby nezbylo studiím než uzavírat smlouvy o podílu na tržbách, a ne na zisku.
Buchwaldův život naplněný paradoxy má i svou východní dimenzi. V časech studené války ho poměrně často tiskli na druhé straně železné opony. Ze dvou důvodů: za prvé si dělal legraci z americké politiky, za druhé mu pražský Dikobraz ani moskevská Pravda neplatily honoráře; komunisté dodržovali smlouvy o ochraně autorských práv zhruba stejně jako ty o ochraně práv lidských. Buchwald si tak u mnoha čtenářů nezaviněně vysloužil nálepku autora, který se zabývá tepáním amerických zlořádů.
Sbírka jeho textů vyšla v roce 1992 česky pod názvem Copak jsem vám někdy lhal (přeložil Jan Jirák) v nakladatelství Lidové noviny. V české podobě existuje i jeho divadelní hra Ovce na ranveji.
Angličtina na rozdíl od češtiny pečlivě odděluje kategorii hvězd (stars) a celebrit (celebrities). Hvězdy se od celebrit liší kromě jiného tím, že - stejně jako ty na obloze - září ještě dlouho poté, co fakticky vyhasnou.
V žurnalistice patřil Buchwald rozhodně do té první kategorie.

Autor: PhDr. Jaroslav Veis,  překladatel a novinář

Psáno pro ihned.cz, zveřejněno 22. 1. 2007