František Josef Čečetka

učitel, vlastivědný pracovník, zasloužilý člen divadelního spolku Klicpera zemřel 3. 6. 1942 v Praze. Jeho pseudonym byl mj. Jarka Rubín.

---

Počátek jeho života je svázán s Novými Hrady u Vysokého Mýta, kde se 23. 4. 1871 narodil.
Po absolvování gymnázia ve Vysokém Mýtě (1890) nastoupil na studia Učitelského ústavu v Hradci Králové. Po jeho dokončení prostřídal rychle různá učitelská místa, až se na přelomu století usadil na Poděbradsku. Byl učitelem na chlapecké měšťanské škole v Nymburce.
Byl učitelem, který psal romány a povídky z historie evropských dějin pro dospělé i mládež. Přispíval také do místních časopisů jako je NYMBURSKO A PODĚBRADSKO. V Nymburce podle pamětníků zažil osobní tragedii, když mu zemřel syn - tuto bolest vložil do lokální nymburské knihy Korálové trsy.
Pro jeho díla je charakteristická víra v lid eticky vyhrocená proti zkaženosti vládnoucích vrstev a antiklerikalismus.
Přímočará tendenčnost a romanitická citovost řadí Čečetkovo dílo do tradice historické prózy založené V. Benešem Třebízským. Stejného rázu jsou jeho dramatické pokusy. Zdrojem líbivosti jeho dramat (i próz) jsou milostné příběhy - boj "silných srdcí", která si musí lásku vyvzdorovat, či barvitě líčené zápletky krásných hříšnic.
Přehled jeho díla najdete třeba na wiki.

Zdroje:
http://www.knihovna-cr.cz/osobnosti-chrudimska/cecetka-frantisek-josef
http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=6795
http://www.databazeknih.cz/zivotopis/frantisek-josef-cecetka-2572
http://www.slovnik-nakladatelstvi.cz/osobnosti/frantisek-josef-cecetka.html
http://www.ekamarad.cz/ezin/clanek/2506/
http://pzp.unas.cz/Osobnosti.html

Jedna z jeho trilogií, Žid Baruch, je k dispozici on-line. 
Císařovna Marie Terezie vyhostila Židy z Prahy a do roku 1745 měli opustit Čechy. Usadili se tedy v Libni a na Židovských Pecích u Olšan. Vyhoštění vyvolalo ostré protesty Anglie a Holandska, ba i českých stavů. Tři roky nato musela císařovna ustoupit a povolila Židům pobyt na 10 let. Její syn Josef II vydal patent o zrušení nevolnictví a toleranční patent (1781), povolující kromě katolicismu všechna náboženství. Skončila "doba temna", zakládaly se manufaktury, lidé šli za prací do měst, tvořily se předpoklady k vzniku národního hnutí. Do této doby umístil František Josef Čečetka začátek svého historického románu "Žid Baruch". Autor skvěle vykresluje tíživou atmosféru doby i pražského ghetta Josefov.

Ukázka z knihy:

„To je samozřejmé!” přikývl rada. „Neopustíme vás, když s námi budete pracovat pro lepší budoucnost Rakouska.”

A zase počítali, vážili výhody a židé čachrovali, naříkali obojetně na hubené sousto. Jako číhající dravci odhadovali se pohledy, nedali se zaskočit v čertovské hře a rada diktoval protokol. Baruch při tom rozvíjel obšírný finanční plán, jeho pavoučí prsty jen hrály. Prosil pro židy svobodu v každém ohledu, určité náboženské reservalie a sliboval hory doly. Oči mu při tom jen hořely, zrcadlila se v nich neobyčejná vášeň.

Zástupci Vídně se dovtípili a uhádli jeho úmysly.

„Saprlot, poslední exces v Praze ti špatně, Baruchu, posloužil!” mračil se Barbier. „Dosud se bájilo, že zabíjíte křesťanské děti, abyste měli jejich krev do macesů, ale vy si v Praze potrpíte raději na policajty!”

Bylo to drastické, ostré bodnutí.

„Jak tomu rozuměti, urozenosti?” zarazil se Baruch. „Obvinění je žertem?”

„Nu, nestala se vražda v tvém domě? Nebyl tam zabit strážník Šura?” vmetl mu rada do tváře.

„Zlomyslnost šíří ošklivé pomluvy,” pravil tesklivě Baruch. „Pravda, strážník byl zraněn od mého prudkého syna Simeona, když se ve sklepě zmocnil drahé sošky, ale vražda to nebyla. Neomlouvám syna, pro mě byla příhoda těžkým trestem od Boha - očistil jsem se přísahou.”

„Myslíš, že tím je odbyta ošklivá historie?” zavěsil mu rada náhubek.

„Vytrpěli jsme dosti bez viny,” pokračoval stísněně Baruch. „Syn zanechal nás v hanbě a luza nás zahrnula opovržením.”

„Z toho si mnoho nedělej, chytří bývají vždy v nenávisti!” napravoval rada svůj výpad. „Soudní dvůr přece uznal, že ty za nic nemůžeš!”

„V naší židovské čtvrti vládne ještě středověk,” stýskal Baruch. „Pražské ghetto má dosud svěrací kazajku, hebrejové jsou psanci, kacíři, hyneme v bahně zatrpklého života jako cikáni.”

„Proč se nevystěhuješ a nekoupíš si dům v živé ulici?” usmál se rada. „Ty přece nemusíš živořit ve špíně a kalu?”

„Nemám peněz, žiji tam, kde bývali moji otcové.” Baruch polykal sliny.

„A snášíš zbytečně posměch uličníků, zlořečení lidu!” divil se baron.

„Může někdy i můj syn Simeon, je-li dosud na živu, doufat v milost?” připojil ještě rychle Baruch.

„Což lze odvolat hrdelní žalobu?” Tajný rada se kabonil.

„Jeho otec se za něj přimlouvá -!” Žid se zachvíval.

„Ničeho neslibuji, nemám k tomu ani moci,” hovořil rada. „Zatím platí, co je ve smlouvě, nic víc, nic méně! Na staré hříchy nemáme času myslit!”