Událost dne

signály.cz » Událost dne » Přerovský masakr

Přerovský masakr

18. 6. 2013 19:48

Rubrika: události

V noci z 18. na 19. června 1945 postříleli českoslovenští vojáci 265 repatriantů.

Stalo se to v katastru obce Horní Moštěnice, na místě zvaném Švédské šance. Příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky vedení poručíkem Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou zabili Karpatské Němce a Maďary ze Slovenska, obyvatele obcí Dobšiná, Kežmarok, Gelnica, Mlynica a Janova Lehota pri Žiari nad Hronom. Naprostou většinu povražděných tvořily převážně ženy, děti a starci.

Kolem poledne 18. června dorazil na nádraží transport, v němž bylo šest vagónů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze Slovenska v prosinci roku 1944 z příkazu německých úřadů násilně evakuováni do severozápadních Čech nebo na území Německa. Nyní se vraceli domů.
Osudná náhoda způsobila, že na nádraží v Lověšicích u Přerova se téhož dne v poledne potkal jejich vlak s transportem, jímž se vraceli do Bratislavy vojáci jednotky 17. pluku československé armády z přehlídky v Praze a původem ze Spiše. Mezi vojáky i navrátilci byli údajně rodáci ze stejných vesnic. Mnohé zdroje a indicie naznačují, že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce za účelem vylepšení vlastní nepříliš dobré pověsti. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat výše zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.
Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonnosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě.
Po "výsleších" Pazúr nechal společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice. Vedli je po chodníčku a kolejích, do zdejšího nádražního dvora, kde je všechny na nějakou dobu uzavřeli. Z výpovědi obyvatele Lověšic Františka Vaculíka je zřejmé, že ženy před popravou křičeli slovensky. Osobně také viděl jak jedna matka, která měla sebou asi šestileté dítě byla zastřelena a když matka spadla do jámy, žádalo toto dítě, aby bylo rovněž zastřeleno, tento výrok proneslo toto dítě slovenským nářečím.
Z výpovědi Arnošta Kubíka je jasné že okolo jedné hodiny v noci dal Pazúr vojákům rozkaz, aby byla přiveden první skupina asi 25 mužů, ti dostali rozkaz, aby se vysvlékli do spodního prádla a šaty kladly na hromadu, pak byli postaveni k šachtě vedle sebe, za ně se postavili vojáci se samopaly ve vzdálenosti jednoho metru a všichni byli ze zadu ranami do týla zastřeleni.
Celkově to musel být hrozný výjev, když si uvědomíme, že tam byly matky, děti, dokonce i kojenci. Nejmladšímu chlapci bylo osm měsíců. Jedna maminka, která držela dvě děti v náručí, tak prosila, aby napřed zastřelili děti a pak až jí, aby byla opravdu přesvědčena, že jsou mrtví a že se nebudou trápit. Je dokonce známo, že se ten hrob hýbal ještě dva až tři dny.

Všechny tyto osoby z transportu tedy v noci "automatčíci" postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní verzi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci "odůvodnil" následovně: "Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?"
Vraždění probíhalo bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak je postavil tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti, a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.
Otřesení Lověšičtí občané se většinou drželi stranou, pouze pár z nich žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že "jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít" (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.
Z výpovědi Arnošta Kubíka čteme: "Podotýkám, že před jámou hrobu bylo všude plno krve ba i odštěpky z lebek a toto všechno jsme museli lopatami posbírat, seškrabat a hodit do hrobu."
Z úředního záznamu vyplývá, že ve vydrancovaném vlaku s uprchlíky slovenští vojáci zanechali nepotřebné věci jako skříně, staré malované truhly, které byly následně předány stavebnímu oddělení okresního národního výboru v Přerově a zde byly také spáleny.
Poručík Karol Pazúr byl v roce 1947 odsouzen. Pazúr během procesu opakovaně nestydatě lhal, tvrdil že "všichni popravení byli Němci a spolupracovníci nacismu", "byl přesvědčen, že popravuje pouze stoupence nacismu" či "samé fašisty", že "žádné malé děti neviděl a nejmladší popravení byli členové Hitlerjugend" (tj. staří minimálně 14 let), že "jeho souzení je útok na Komunistickou stranu" a že "taková byla prostě doba". Pod tíhou důkazů musel tyto lži opustit, navíc se během soudu dostala na přetřes jeho vlastní minulost před přeběhnutím k Rudé armádě (1943), která rozhodně nebyla ukázková. Pazúrův bratr byl nejdříve maďarským špiónem a posléze dobrovolníkem u SS, sestra německou špiónkou, Pazúr sám sloužil u Hlinkovy gardy, dobrovolně se hlásil nejprve na práci v německém válečném průmyslu a později na východní frontu k boji proti bolševikům.
Komunisté se ale o své lidi uměli postarat. Za svého chráněnce lobboval první šéf Obranného zpravodajství a následně náměstek ministra obrany Bedřich Reicin, prezident Klement Gottwald v roce 1951 Pazúra amnestoval. Tehdy už bývalý rozvědčík podle všeho měl podepsaný závazek s StB. Do vězení naopak, byť už v jiných souvislostech, putoval "jeho" prokurátor, komunista Anton Rašla.
V následných letech byl Pazúr vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. Po celou tu dobu (od svého uvěznění) působil jako agent StB.
Smetana, který byl spoluorganizátorem masakru, byl již odsouzen ve věci jiných masových vražd, které spáchal předtím na Slovensku.Od rozsudku byl však posléze osvobozen a posléze uprchl ze země, patrně do Izraele. Za masovou vraždu na Švédských šancích nikdy souzen nebyl.

Zkuste si véto souvislosti vybavit hrůzný výrok prezidenta Zemana:

„Když jste občan země a kolaborujete se zemí, která vaší zemi okupuje, pak je vysídlení mírnější než například trest smrti,“ prohlásil Zeman při státní návštěvě Rakouska.

Za komunistického režimu se o masakru mlčelo, do povědomí širší veřejnosti se začal vracet až po sametové revoluci. Velký podíl na tom měl ředitel Muzea Komenského v Přerově PhDr. František Hýbl, který věnoval soustřeďování materiálů a svědectví o masakru velkou část svého života a v roce 1995 vydal o tragédii podrobnou knižní publikaci. O události natočili dokumenty Češi, Maďaři i Slováci. Cenným zdrojem jsou i vzpomínky generála Antona Rašla, vojenského prokurátora, který vyvinul velké úsilí, aby Pazúra pohnal před soud a docílil jeho odsouzení.