Odešel „papež úsměvu“

Ráno 29. září roku 1978 se svět zarazil. Zastihla jej totiž zpráva, že předchozího večera zemřel na srdeční zástavu Jan Pavel I., nedávno zvolený papež. Skončil tak jeden z nejkratších pontifikátů v dějinách – trval pouhých 33 dní.

Když byl 26. srpna téhož roku, již druhého dne konkláve, zvolen papežem Albino Luciani z Benátek, nikdo nečekal, že se zanedlouho sejdou kardinálové znovu, a to k volbě jeho nástupce. Popravdě řečeno, on sám nečekal, že z tohoto konkláve vyjde jako papež. Doufal jen, že z něj vyjde brzy, protože nutně potřeboval zavézt k mechanikovi svůj obstarožní automobil…

Svou volbou jména zaskočil kdekoho. Poprvé v dějinách se tak stalo, že si papež vybral jméno zdvojené. Sám k tomu řekl: „Pochopte: nemám ani moudrost srdce papeže Jana (XXIII.), ani průpravu a kulturu papeže Pavla (VI.). Stojím však na jejich místě a musím hledat to, co poslouží církvi. Věřím, že mi v tom budete pomáhat svými modlitbami.“ (modlitba Anděl Páně v neděli 27. srpna 1978)

S odstupem let můžeme říci, že se Jan Pavel I. dosti podceňoval. Ale věřme, že z něj promlouvala pokora, ctnost, na niž kladl velký důraz. Našla si cestu i do jeho papežského znaku – nesl totiž jednoduché heslo: Humilitas – pokora. A pokoře také věnoval svou první promluvu při generální audienci ve středu 6. září.

Každopádně si již svými prvními vystoupeními získal srdce lidí. Když jej kardinálové představili, zástup si ulehčeně oddechl: církev má papeže, který se umí usmát. A tato charakteristika jej provázela po celý – snad až příliš krátký zbytek života: přezdívalo se mu „Il papa del sorriso – Papež úsměvu“.

Humor provázel Albina Lucianiho od počátku jeho kněžské a biskupské dráhy. Několik let sepisoval fiktivní dopisy, které prostřednictvím novin „posílal“ známým osobnostem historie. Mezi adresáty najdeme Waltera Scotta, sv. Terezii z Lisieux, Guglielma Marconiho, ale i Odysseovu manželku Pénelopu a dokonce i Pinocchia. Tyto dopisy souhrnně vyšly knižně roku 1976; tou dobou už byl více než šest let benátským patriarchou.

Úsměv a smysl pro humor byly pro Albina Lucianiho – Jana Pavla I. – charakteristické navzdory chatrnému zdraví. Už jako maličkému mu nedávali příliš mnoho šancí – křest obdržel v den svého narození, 17. října 1912, z rukou porodní asistentky, která se obávala, že slaboučké novorozeně nezůstane dlouho naživu. Jako mladý byl dvakrát hospitalizován s podezřením na tuberkulózu, během života podstoupil několik operací a roku 1975 přestál plicní embólii.

27. září 1978, den před svou smrtí, pronesl Jan Pavel I. svou poslední katechezi při generální audienci. Zmínil se v ní o své dětské vášni – četbě verneovek, zvláště těch o podivuhodných cestách. „Cesty lásky k Bohu,“ dodával však, „jsou ale mnohem zajímavější.“ A čeho je na těchto cestách potřeba? „Milovat Boha; a ne málo, nýbrž hodně; nezastavovat se na místě, na něž jsme dorazili, ale pokračovat s jeho pomocí v lásce.

Následujícího dne, 28. září 1978, právě před 35 lety, se tedy Jan Pavel I. vydal na svou poslední cestu, na cestu ke své největší Lásce.

zdroje:

http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_i/index.htm
http://www.santiebeati.it/Detailed/90027.html
http://vaticaninsider.lastampa.it/documenti/dettaglio-articolo/articolo/papa-el-papa-pope-luciani-18557/