Druhá světová válka - doba strachu a zvěrstev. Její smrtící ruka utla nespočet životů. Polský národ srazila na kolena. V tomto národě však byli lidé, kteří jí dokázali hrdě pohlédnout do tváře. Mezi nimi byl i Henryk Krzysztofik, polský řeholník a kněz, který do poslední chvíle sloužil a dodával naději druhým.
Henryk Krzysztofik se narodil v roce 1908. Při křtu mu bylo dáno po otci jméno Josef. Jméno Henryk přijal až později, při svém vstupu do kláštera.
Jedním z jeho kroků k řeholnímu povolání byl okamžik, kdy se Henryk ve svých sedmnácti letech přihlásil do kapucínské koleje. Po dvou letech pak požádal o přijetí do kapucínského řádu. Ve svých devatenácti letech oblékl kapucínský hábit.
Následovaly časné sliby, cesta do holandského kláštera, studium filozofie a následně i studium teologie v Říme. V roce 1931 skládá své doživotní sliby a je vysvěcen na kněze. O čtyři roky později získává licenciát ze studia teologie a vrací se do Polska.
Po svém návratu byl poslán do kláštera v Lublinu, posléze byl jmenován rektorem a vikářem kláštera. Právě zde ho zastihla okupace Polska a začátek druhé světové války...
Henryk byl v té době jmenován kvardiánem kláštera, současně byl i rektorem semináře. Za neklidné a napjaté doby se stále snažil uklidňovat své studenty a být jim oporou.
25. ledna 1940 přišlo obávané - gestapo zatklo na 23 kapucínů lublinského kláštera, s nimi i otce Henryka. Následovalo věznění...
“Bratři, dokud máme ještě jasnou mysl, dejme si toto předsevzetí: Ať se nám v budoucnu stane cokoli, cokoli se nám přihodí, každý z nás ať to přinese Bohu jako oběť smíru.”
Ve vězení se nepřestával starat o ostatní, snažil se je povzbudit a připomínat Krista. Zajišťoval každodenní ranní sloužení mše svaté.
Tak jako nepočítatelně dalších, i Henryka a jeho spolubratry čekala krutá budoucnost - byli převezeni do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Henryk ale i tam stále pamatoval na ostatní a nezapomněl na to, že jsou jeho bratři v Kristu. Bylo pro něj samozřejmostí rozdělit se s druhými – i když jemu samotnému hlad svíral žaludek, rozdělil svůj chléb pro všechny.
V zimní den, 14. prosince 1940, byl Henryk převezen s dalšími bratry do dalšího koncentračního tábora, tentokrát do Dachau. Číslo 22637 nahradilo jeho jméno. Ač byl oslabený a měl problémy s nohama, dále sloužil druhým, slabším a obzvláště starým. V červenci 1941 byl ale natolik vyčerpán a neschopen chodit, že byl přiřazen do táborového špitálu. To se rovnalo rozsudku smrti.
“Milovaní bratři! Jsem na nemocničním pokoji bloku 7. Jsem strašně vyhublý, protože jsem dehydrovaný. Vážím 35 kilo. Všechny kosti mne bolí. Ležím na posteli jako na kříži spolu s Kristem. Jsem rád, že mohu být a trpět s ním. Modlím se za vás a obětuji toto mé utrpení Bohu za vás.”
Henryk zemřel přesně před 68 lety - 4. srpna roku 1942. V nelidských podmínkách si dokázal zachovat lidskost a srdce otevřené Bohu.
V červnu 1999 byl Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného.
Čerpáno: kapucini.cz
Statečný mučedník, stejně jako moje patronka sv. Terezie Benedicta od Kříže. Bohu díky, že vytrval a že máme v nebi o přímluvce víc.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.