Jaromír Tomeček, spisovatel a novinář

30. 9. 2010 0:04
Rubrika: osobnosti

Jaromír Tomeček český spisovatel a novinář se narodil  30.9.1906 v Kroměříži.


Zemřel 15. 7. 1997 v Brně. Jeho otec byl krejčí. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Kroměříži, studoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1926 odešel na Podkarpatskou Rus a krátce pracoval jako úředník v Rákošíně. Od počátku navštěvoval notářskou školu v Bratislavě a po jejím absolvování od roku 1929 působil v Podzakarpatské Rusi jako správní úředník a jako obvodní notář, zprvu v Dercenu, od roku 1930 v Lalově, od 1934 byl vedoucím notářem ve Volovém (dnes Mežgorje). V březnu 1939, po vyhlášení protektorátu a záboru Podkarpatské Rusi Maďarskem, se vrátil na Moravu. Zpočátku žil v Kroměříži, od 1940 v Brně, kde pracoval jako úředník Zemského úřadu. V roce 1944 byl totálně nasazen jako dělník v brněnské slévárně. Po roce 1945 pracoval na Zemském národním výboru jako tajemník Zemské kulturní rady. Právnická studia zakončil v roce 1946. Od roku 1948 byl ve Studijním a plánovacím úřadě v Brně redaktorem publikací převážně zaměřených na vztah architektury a životního prostředí, v letech 1954-62 byl redaktorem časopisu Host do domu. Poté se věnoval spisovatelské tvorbě.

Přispíval do periodik: Podkarpatské hlasy, Lidové noviny (črty, podle nich vznikla jeho první kniha Vuí se směje).  Po roce 1945 přispíval do časopisů Kultura, Nový život, Literární noviny, Plamen, Host do domu, Krásy domova, Tvorba, Věda a život, Lidé a země, Naše rodina, Literární měsíčník, Rovnost, Práce (fejetony a črty, které přešly do knih Kameje, Doteky ticha, Závaží času), Brněnský večerník, Svobodné slovo, Lidová demokracie, aj. Po roce 1990 publikoval v časopisech: Rok, Malovaný kraj, Svobodné slovo, Lidové noviny.

Je autorem mnoha předmluv a doslovů a také katalogů výstav. Spolupracoval s Československým rozhlasem - v letech 1929-39 přispíval povídkami do košického vysílání, od r. 1943  byl častým hostem vzdělávacích i zábavných pořadů. Účastnil se mj. rozhlasových pořadů Sedmilháři (1963), Rukopis na mém stole (1972), Po pěšinách domova (1989), spolupracoval s Československou televizí - podílel se na většině dílů cyklu Lovy beze zbraní, je spoluautorem scénářů pořadů  Sólo pro... lesy Zahrada slunce

Ukázky z díla...

Jenom vteřiny (1962)

......na opačném boku pole poplašeně vzlétl bramborníček. Co tě píchlo, podivil se houbař. Divil se, neboť neviděl to, co bramborníček. Napříč řádkami brambor spěchalo drobné hnědé zvíře, spěchalo rovnou k úzkostlivému tíkání. Ne na pomoc. Protože k posledu se nedalo přímo, nýbrž zabočilo a přibližovalo se odzadu. A už je bylo vidět. Pohyb jako blesk, a koroptví kuřátko kleslo pod dopadem kolčavího těla. Ještě poslední vypípnutí, přiškrcené zděšením, a ticho. Houbař se rozletěl od lesa do brambořiště. Bylo nemožné, aby ho kolčava neviděla nebo neslyšela. Přesto však kořist nenechala. Hohohoho, zakřičel houbař ze všech sil, hohohoho, hoho, hulákal jako Apač v běhu. Teprve teď kolčava udiveně vzhlédla na skákajícího člověka. Chvilku stála s pozvednutou hlavičkou, běhy položené na padlé kořisti, a potom, až v poslední chvíli, šmik, zmizela v bramborech. Houbař kuřátko zvedl; hlavička svěšená, očka zamhouřená, hrdlo prokousnuté, peří samé bláto, samá krev. Držel je v teplých dlaních, zamyšleně čistil stojáčky od hrudek bláta, jež přivodily ptáčkovu smrt, a při tom roztržitě opakoval: Pozdě, pozdě ...

Věčný hvozd (1956)

.....kolik potoků se stéká do říčky Děsné? A kolik teprve bystřin? Kdo by se toho dopočítal? Běží rychlým klusem rulovými řečišti, jejich čiré vody poskakují, bublají, zurčí přes balvany, hučí v peřejích a lomozí ve splavech, veselé, jasné, vonné. Jsou jich sta a sta a u mnohých se nedopátráš jména. Potůček, bystřinka, řekne ti drvoštěp na dotaz, jaké by měl jméno! Patří k Děsné. Kolem bystřinky vede lesní cesta. Ne kolem každé, a u žádné až k pramenům, jenom v dolním toku. Neboť ani koníčci u vozu zapřažení, ani nákladní auto nedovedou vyjet do nebe. A nějaké bystřinky, jako by se hrnuly rovnou od oblohy, tak jsou srázné. Ale opuštěná bystřinka není, i když kolem ní nevede cesta; zvířecí ochoz se tudy táhne určitě, provází bystřinu jako bratřík sestru, toliko nejhroznější  místa, kde se za přívalu vzpříčily hnané kameny, obtáčí větší oklikou...

Ne ohněm a mečem (1994)

.....zdrželo mne mraveniště, jaké je dnes velkou vzácností, rozlehlé a vysoké. Místo aby mi udělalo radost, pokazilo mi doslova náladu, protože bylo z několika stran rozhrabané, jako by si tu hráli kluci. Jenže to se živila žluna, která má místo ve staré lípě nedaleko krmelce, slýchávám jí odtud přivolávat déšť, tím jejím ustavičně opakovaným ťé ťé ťé ťé. Ač jsem tím spíše pobláznil mravenčí obyvatele ještě víc, než byli, nahrnul jsem klackem jejich stavbu opět do tvaru pyramidy, museli na mne ve své mluvě řvát. Však vy, drobci, co nevidět oceníte mou dobrou vůli. Svůj stavební úkon jsem si dal promptně zaplatit. Sundal jsem košili a rozprostřel ji na povrch mraveniště. V tu chvíli byla doslova pokryta rozlícenými pracanty, kteří by ji snad rvali a trhali. Když jsem posléze z ní hmyzí prchlivce vytřásl, voněla tak, že jsem potom v autobusu budil pozornost a chtě nechtě musel vysvětlovat účinky kyseliny mravenčí.....

Zdroj: www.knihovna.kvary.cz                                                                           /růžetrnitá/

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka