Karaí Pukú (Dlouhý lovec)

Alberto Vojtěch Frič se narodil 8. září 1882

jako syn známého právníka a náměstka pražského primátora Vojtěcha Friče. Matka pocházela z bohaté rodiny v Roudnici nad Labem.
Z klukovské touhy po pomstě strážníkovi se v tomto velmi samostatném, originálním chlapci rozvinula vášeň pro kaktusy. Sám o tom později napsal: „Z tak neforemné, nevzhledné rostliny, která mohla mít pro mne význam jenom potud, pokud sloužila mi za nástroj odplaty, vyvinovala se krása, jakou jsem dosud nepoznal..." Již v 15 letech je uznávaným odborníkem a v 17 letech je dokonce pozván do Erfurtu k určování neznámých druhů kaktusů. Kromě teoretických znalostí však sbírá  a pěstuje kaktusy samotné. Brzy měl skleník v Sokolské ulici plný. Ale protože se musel připravovat na maturitu, musela jeho záliba stranou. V únoru 1900, za tuhé zimy, celá jeho sbírka zmrzla - snad nedbalostí, snad schválně... Ale právě tehdy se rozhodl poznat tyto rostliny v jejich přirozeném prostředí. ‚
Na první cestu mu přispěl jeho vlastní otec. Možná si myslel, že z mladické romantické představy vyléčí Vojtěcha drsná skutečnost cestování a osobní zkušenost s životními nesnázemi v primitivních podmínkách. Dosáhl opaku. Ačkoli první cesta do Jižní Ameriky (15. května 1901 - 5. srpna 1902) byla - pokud jde o kaktusy - spíše neúspěšná, probudila však Fričův trvalý zájem o indiánskou kulturu. Na této cestě také prožil děsivý zážitek ze souboje s jaguárem, kterého sice zabil, ale který jej také vážně zranil. Přežil jen díky dlouhé týdny trvající péči indiánů. Kvůli tomuto zranění se také musel předčasně vrátit.
Druhá cesta (11. srpna 1903 - 17. září 1905) byla již lépe připravena a byla také zásadní v jeho osobním životě. Prožil dlouhé měsíce u indiánského kmene Čamakoků. Zde mu také byla dána indiánská manželka Lora-y (Černá kachnička). Odjíždí do Evropy v době, kdy jeho žena je těhotná. Přeje si, aby dítěti (pokud to bude dívka) dali jméno Hermina.
Podle vyprávění jeho vnuka Rodolfa se s ní už nikdy nesetkal, podle jiných pramenů se při svých opakovaných cestách do Paraguaye se svou maličkou dcerou pravděpodobně shledal. Před opětovným odjezdem do Evropy ustanovil prý pro svou dceru opatrovníka, svého přítele náčelníka Magpiotu, který Hermínu vychoval a ona mu později péči vrátila, když se o něj starala až do jeho smrti kolem roku 1940.
Pro nedostupnost oblasti a pro zdravotní problémy se Frič po roce 1913 už do oblasti Alto Paraguay nedostal; kromě toho také dostával zprávy, že kmen Čamakoků vymřel na epidemii...
Této verzi by také nasvědčovalo to, že ze své třetí cesty (21. srpna 1906 - srpen 1908) přivezl do Prahy indiána, nemocného náčelníkova syna Čerwuiše Piošáda Mendozu, kterého pak po vyléčení na čtvrté cestě (1909 - 1912) dopravil zpět k Čamakokům. Čerwuišův příběh o setkání dvou civilizací skončil tragicky. Lék byl objeven, ale on zůstal cizincem v Praze i ve své vlasti...
Plánovanou pátou cestu překazila A.V. Fričovi 1. světová válka, přesto ještě další výpravy podnikl.
Pátá cesta (28. května 1919 - 11. června 1920) vedla do Uruguaye a Argentiny už ve službách nové Československé republiky, kam cestoval jako pověřenec. Pro spory s E.Benešem se však neuskutečnilo jeho jmenování velvyslancem.
Po návratu se oženil s Dragou Janáčkovou, s níž měl syna Ivana.
Poté podnikl ještě tři další cesty (duben 1923 - únor 1924, leden - červen 1927, říjen 1928 - březen 1929).

Jeho práce byl velmi různorodá. Jeho kaktusářká odbornost narážela na jeho nechuť k tvorbě strohých vědeckých prací, ani taxonomie jako striktní věda pro práci s názvy... Spíše dával přednost psaní knih pro mládež, které vycházel s ilustracemi Zdeňka Buriana.
Mezi odborné publikace však řadíme unikátní herbář o několika stech položkách, který se nachází v Národním muzeu. Knihu O kaktusech a jejich narkotických účincích - vydáno 1995 a stěžejní dílo v oblasti etnografie Indiáni Jižní Ameriky (1943), v němž popisuje indiánské zvyklosti.

Jako etnograf sestavil slovníky 36 indiánských jazyků. Navštívil desítky kmenů, prožil mezi nimi celkově asi 10 let, pořídil mnoho fotografií a přivezl do Evropy tisíce upomínkových předmětů. Často se jedná o jediné podrobné materiály o tom, jak tito indiáni žili předtím, než byli zásadněji ovlivněni (nebo vybiti) bělochy. Frič později velice vzpomínal na své pobyty u nich a dával najevo, že se u nich cítil lépe než v pražské pokrytecké a maloměšťácké společnosti. Když byl mezi nimi, byl v podstatě indiánem, oblékal se jako oni a choval se jako oni. Později o tom napsal: „Šel-li jsem navštívit ministra nebo prezidenta jihoamerických republik, oblékl jsem si frak. Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich..."
Okupace zastihla Friče v Praze. Na protest proti ní odmítal opouštět svůj byt. Ve svých sklenících údajně ukrýval zbraně.
Závěr jeho života přišel na podzim roku 1944 po banálním zranění - škrábnul se o hřebík králíkárny a onemocněl tetanem. Lékaři odmítli aplikovat mu jed kurare (jímž podle jeho poznatků indiáni úspěšně tetanus léčí), podávají mu podle soudobých znalostí pouze prostředky tišící bolest. Během své nemoci a umírání lékařům pečlivě popisoval své pocity a stavy, aby tak co nejvíce prospěl lékařské vědě.
Alberto Vojtěch Frič umírá ve věku 62 let. Jeho hrob se dnes nachází na lesním hřbitově u krematoria v Praze-Motole.

O jeho velmi odvážné, nepoddajné a bouřlivé povaze kolují nesčetné až neuvěřitelné, ale skutečné historky. Svojí povahou i přístupem si mnohdy udělal nepřátele i sám, ale jak to u nás bývá, když někdo vyniká a je úspěšný, najde se mnoho závistivců a dalších nepřátel. Název "lovec kaktusů", který si dal A. V. Frič sám, se pro něj znamenitě hodil. Stal se nejlepším světovým znalcem kaktusů své doby.

Od roku 2000 se stýkají Fričovi čeští a indiánští potomci prostřednictvím občanského sdružení Checomacoco, velmi doporučuji prolistovat odkaz www.checomacoco.cz

Zajímavý rozhovor najdete také zde.

Zdroj:
http://www.stramberk.cz/muzeumzb/mzb.php?name=avf_dartace
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alberto_Vojt%C4%9Bch_Fri%C4%8D