Malý Alenáš

Prof. Ivan Vyskočil je praktikující katolík a po celý život žije v Praze.

Tato lakonická věta by byla nezajímavá kdyby se za tímto jednoduchým konstatováním neskrýval bohatý a dobrý život.
Ivan Vyskočil se narodil 27. dubna 1929 v Praze jako nejstarší ze čtyř dětí Josefa a Františky Vyskočilových. Dětství strávil v tenkrát založeném Spořilově, kde také v místním skautu získal první zkušenosti se hrou a divadlem.
Po absolvování Akademického gymnázia v Praze studoval herectví a režii na dramatické konzervatoři, která se r. 1949 přeměnila Divadelní fakultu AMU. K jeho učitelům patřili významné osobnosti, mezi nimiž jmenujme Karla Högra a Radovana Lukavského. V letech 1952 – 1957 studoval na FF UK psychologii (se specializací nápravná a kriminální psychologie) a také pedagogiku s filosofií, které ho učil i Jan Patočka.
Již během studií působil jako externí vychovatel v psychiatrických a nápravných ústavech  a zajímal se o převýchovu založenou na důvěře, kontaktu a vztahu. Pro úplnější poznání nechal se na jeden měsíc inkognito zavřít jako chovanec v chlapecké polepšovně v Opatovicích. Ve spolupráci s dr. Hugo Širokým spolu jako jedni z prvních u nás experimentovali se socio- a psychodramatem.
V letech 1957 – 1959 se stal prvním učitelem psychologie na AMU.
Spolu s Jiřím Suchým, Helenou Philippovou a Vladimírem Vodičkou založil Divadlo Na zábradlí (1958), kde po ustavení souboru pantomimy zastával post šéfa činoherního souboru a angažoval se zde jako herec, dramatik i režisér. Autorsky se podílel na pěti původních premiérách (Kdyby 1000 klarinetů, Faust, Markéta, služka a já, Trochu, Smutné vánoce a Autostop). Po odchodu z Divadla Na zábradlí se vrátil do Reduty (1963), stal se zde uměleckým vedoucím Salónu Reduta a založil tu Nedivadlo. Za jeho vedení se v Redutě uskutečnilo několik text-appealových projektů (Poslední den, Blbá hra, Meziřeči aj.), konaly se  jazzové koncerty, pořádaly  výstavy soudobých výtvarníků a uskutečnilo se rovněž několik happeningů.

V šedesátých letech začaly také vycházet Vyskočilovy texty, časopisecky i knižně, jako samostatné publikace vyšly knihy Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry a Ivan Vyskočil a jiné povídky. Úspěšný byl také jako autor rozhlasových her: Návštěva čili návštěva, Příhoda, Cesta do Úbic. S rozhlasem spolupracoval i jako autor a moderátor na pořadech Gramotingltangl a především Jen tak, který uváděl a koncipoval s Emanuelem Fryntou. Hrál také ve filmu (Perličky na dně, O slavnosti a hostech). V roce 1968 se zúčastnil mezinárodního kongresu psychologů, kde se seznámil s Royem Hartem, s nímž vedl dílnu v „dětštině“.
S nástupem  normalizace byl nucen opustit Redutu a Nedivadlo putuje po různých místech, často mimo Prahu. Rovněž mu bylo zapovězeno publikovat.
Začátkem sedmdesátých let prodělal otevřenou tuberkulózu plic a kvůli ní byl dlouhodobě na léčení na Dobříši (1973). Od roku 1971 začal učit na LŠU kursy pro pracující v Josefské ul. v Praze. Zde postupně vznikla jeho koncepce studia psychosomatických disciplín a autorského herectví jako výchovy k osobnosti. Během let kolem sebe soustředil tým spolupracovníků, s jehož jádrem odešel po roce 1989 na DAMU. Aktivně se angažoval také na různých dílnách a work-shopech amatérského divadla, příležitostně své poznatky publikoval v odborném a zájmovém tisku.
Po roce 1989 se Vyskočil naplno vrátil do veřejného života. Knižně publikoval  Malého Alenáše a v reedici Kosti a Vždyť přece létat je snadné. Přemysl Rut uspořádal reprezentativní antologii Nedivadlo Ivana Vyskočila a byl i partnerem pro knižní interview Vždyť přece létat je o hubu. Televize natočila podle jeho povídek inscenace: Ten, který má být zavřený, Bráškové či Hlídači, televizní verze se dočkala i Cesta do Úbic. Ukončenou činnost Nedivadla (1990) příležitostně obnovil na necelé dva roky (1996 – 1998) hrou Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra. Svátečně hrál ve filmu (Akumulátor, Král Ubu) a pravidelně se účastnil rozhlasových besed U kulatého stolku.
Většinu svých aktivit však v tuto dobu věnoval DAMU. Nejprve působil jako vedoucí katedry činoherního herectví, v roce 1994 přijal samostatnou katedru, kterou nazval katedra autorského divadla a pedagogiky, posléze autorské tvorby a pedagogiky, jejímž vedoucím byl do roku 2003. Roku 1992 byl  jmenován profesorem herectví a autorské tvorby a od roku 2001 je ředitelem Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví. Je rovněž nositelem ocenění festivalu Next wave Živoucí poklad (2003), čestného doktorátu JAMU v Brně (2005) či Zlaté medaile AMU (2009).

Velmi doporučuji navštívít jeho zajímavě provedené stránky http://www.ivanvyskocil.cz/, odkud je také jeho zkrácený životopis.

Malého prince zná spousta lidí. Ale malého Alenáše? Toho správce snů, který byl malý tak, že bychom se na něj museli podívat dvakrát rychle za sebou, abychom ho vůbec zahlédli, zná jen málo lidí...