Církev je tajemství - světlo a temnota

Kardinál Henri de Lubac, SJ, jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století, se
narodil 20. února 1896 v Cambrai, v diecézi Lyon.

Navštěvoval jezuitské školy, což mělo značný vliv na jeho vstup do tohoto řádu. V roce 1914 byl povolán do francouzské armády.  U Verdunu utrpěl těžší zranění, jehož následky si nesl po celý život. V přerušeném studiu pokračuje v Canterbury, v Jersey a v Hastingsu. Základní teologická studia nakonec dokončil v Lyonu-Fourviere v roce 1926. Doktorát získal na jezuitské papežské univerzitě Gregorianum v Římě v roce 1929.
Mezitím, 22. srpna 1927, byl v Lyonu vysvěcen na kněze.
De Lubac si velmi oblíbil texty sv. Tomáše Akvinského, tak jak byly znovuobjevovány a reinterpretovány francouzskými katolickými filozofy M. Blondelem a J. Maréchalem. Od roku 1929 až do roku 1961 vyučoval na teologické fakultě v Lyonu. První důležitou knihou, kterou De Lubac publikoval, byl Katolicismus (1938). Vzhledem k jejímu záběru ji lze chápat jako bránu k celému jeho dílu. De Lubac tu ukazuje „jedinečnou sjednocující sílu katolického křesťanství a schopnost katolicismu překročit všechna lidská rozdělení“ (kardinál Avery Dulles). Spolu s Jeanem Daniélou, založil v roce 1942 prestižní ediční řadu Sources chrétiennes (Křesťanské prameny).
Během okupace Francie vyvíjel protinacistickou činnost a byl nucen se stáhnout z Lyonu do Vals blízko Puy.
Po válce Lubac publikoval dílo Surnaturel (Nadpřirozeno, 1946). Stěžejním tématem knihy je milost a přirozenost, otázka jejich vnitřní jednoty a s tím související otázka stvořené svobody. Knihu v pozdější době promýšlel, přepracovával a komentoval.
V první kapitole zkoumá vliv sv. Augustina na moderní teologii. V druhé části (Duch a svoboda v teologické tradici) popisuje, jak s pojmem svobody nakládali křesťanští myslitelé od církevních otců přes vrcholnou scholastiku až k teologům 19. a 20. století. Třetí kapitola se zabývá dějinami pojmu „nadpřirozené“ a „nadpřirozeno“, zejména jeho systematickým uchopením v díle sv. Tomáše; čtvrtá přináší historické poznámky k tématu.

Čas zkoušek
Padesátá léta znamenala pro Lubaca dobu zkoušek a zároveň čas, kdy se jeho dílo stane světově proslulým. Jeho kritická interpretace moderní scholastiky obsažená v knize Surnaturel, znepokojila římskou kurii. Ačkoli proti De Lubacovi žádná římská autorita nikdy konkrétně nezakročila, v zájmu zklidnění situace dostal De Lubac od jezuitského superiora Janssense příkaz ukončit výuku teologie a publikovaní.
Poslechl.
Věnoval se studiu v ústraní. Opustil místo šéfredaktora revue Recherches de science religieuse a přesídlil do Fourviere, kde neměl dobrý přístup k literatuře. Své spisy musel předkládat zvláštnímu osobnímu cenzorovi, určenému z Říma. Z knihoven byly načas odstraněny knihy Surnaturel, Corpus mysticum a několik dalších článků. Pozoruhodné na této kauze přitom je, že spíše než pochybnostmi druhých o své pravověrnosti je v této době De Lubac sklíčen tím, že si jeho případ jako rukojmí či záminku k útokům na magisterium Církve a papeže berou hyperkritičtí lidé, kteří se církvi aktivně odcizovali.
De Lubac v této době studuje nekřesťanská náboženství, především buddhismus.

Meditace o církvi
Na počátku 50. let publikuje knihu Meditace o církvi. Toto dílo jako celek vzniklo už před rokem 1950, tedy před encyklikou Humani generis. Jednotlivé kapitoly vznikaly na základě setkání s kněžími mezi lety 1946 a 1950.
G. B. Montini, milánský arcibiskup a pozdější papež Pavel VI., o textu často veřejně hovořil, nechal jej ve své arcidiecézi rozšířit mezi kněze a posléze autorovi osobně za jeho dílo poděkoval. Montini si celého De Lubacova díla velmi cenil, a to především pro jeho schopnost pojmenovat, čemu vlastně církev v současném světě čelí pod jménem „soudobý ateismus“.

V roce 1956 byl De Lubac povolán zpět na fakultu do Lyonu. Zde se až do konce padesátých let věnoval především studiu středověké exegeze, která vyústila do čtyřsvazkového díla Exégese médiévale: les quatre sens de l’ Ecriture (Středověká exegeze: čtverý smysl Písma, 1959-1964). V roce 1959 se De Lubac stal členem Katolického institutu v Paříži. V roce 1960 ho jezuitští představení požádali o obranu jejich spolubratra, tehdy už mrtvého teologa a vynikajícího paleontologa Pierra Teilharda de Chardin (1881-1955), jehož některé texty byly na základě různých udání podrobeny zkoumání římských autorit.

Práce pro Druhý vatikánský koncil
S nástupem papeže Jana XXIII. mohl De Lubac své síly opět plně nasadit ve prospěch církve. V roce 1960 ho papež pozval jako konzultora k přípravě koncilního programu, tzv. schémat, podle kterých se mělo jednat. Na samotném koncilu působil jako jeden z teologických expertů (peritus) a měl vliv na obsah i podobu jeho klíčových dokumentů: dogmatická konstituce o Božím zjevení Dei Verbum a pastorální konstituce o církvi v tomto světě Gaudium et spes. Jeho myšlenky najdeme i v dekretu o misijním poslání církve Ad gentes a v deklaraci o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate.
Ke koncilu se váže i jeho publikační a přednášková činnost během 70. let ve Spojených státech, v Latinské Americe a po Evropě.
Spolu s K. Wojtylou a J. Ratzingerem byl otec De Lubac jistě jeden z nejpovolanějších interpretů Druhého vatikánského koncilu. S oběma ho pojilo upřímné přátelství, které má kořeny v práci na koncilu.
Dne 2. února 1983 ho jmenoval Jan Pavel II. kardinálem-jáhnem. De Lubac se tak stal prvním kardinálem bez biskupského svěcení od roku 1962, kdy Jan XXIII. určil, že kardinálem má být jen biskup (později se kardinálem-jáhnem stal i otec Tomáš Špidlík).

Henri de Lubac o Josephu Ratzingerovi
S Josephem Ratzingerem De Lubac na počátku 70. let 20. století spoluzakládal mezinárodní katolickou revue Communio. V rozhovoru věnovaném Druhému vatikánskému koncilu a jeho dědictví De Lubac charakterizuje pozdějšího papeže Benedikta XVI. takto: „Nemá strach přistoupit na denním světle ani k zásadním otázkám, ani k aktuálním problémům, vždy s klidem, prostotou, mírou, s velkým respektem k lidem, s úsměvem. Jeho první starostí jistě není líbit se: neutíká před svým někdy nevděčným úkolem. Ratzinger nezapomíná ani na rozlišení, které v sobě musí činit mezi soukromým teologem a představeným Kongregace pro nauku víry, ani na jeden z hlavních úkolů jeho Kongregace, jímž je pozitivně podporovat studium nauky, a chápe se příležitostí, aby se o to sám postaral. Je-li občas středem polemik, jistě tomu tak je proti jeho vůli.“

Henri de Lubac zemřel 4. září 1991 v Paříži. Pochován je v hrobce Tovaryšstva Ježíšova na hřbitově ve Vaugirardu v Paříži.

Tomu, kdo dočetl až sem, nabízím ochutnávku z jeho knihy Meditace o církvi.

Zdroje:
http://www.iencyklopedie.cz/henri-de-lubac/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Henri_de_Lubac
http://www.jesuit.cz/osobnost.php?id=4