Básník samoty a ticha

28. 9. 2012 0:00
Rubrika: osobnosti

Ač jen málokdy překročil práh milovaného Petrkova, svým dílem a odkazem ovlivnil mnohé. Bohuslav Reynek.


Přišel na svět v době nálad fin de siècle, v roce 1892. Po střední škole odešel na přání a naléhání rodičů do Prahy studovat zemědělství, ale po několika týdnech školu opustil. V Petrkově, malé vesničce na nehostinné Vysočině tvořil své grafiky, překládal (z francouzštiny Verlaina, Giona, z němčiny Trakla), psal básně a staral se o hospodářství. Seznámil se se staroříšským vydavatelem Josefem Florianem a obohatil jeho edici Dobré dílo.

V roce 1923 se mu dostala do rukou kniha Ta vie est là... a Reynek se rozhodl poznat její autorku. Rozjel se do Francie, kde se v Grenoblu seznámil s básnířkou Suzanne Renaud. O rok později se vzali a zpočátku projížděli celou Francií. Poté žili deset let střídavě v Grenoblu a v Petrkově. Po narození obou synů, Jiřího a Daniela, a dlouhém mezičasí se rodina usadila v Petrkově. Zvlášť pro Suzanne Renaud musel být pobyt v předválečném, válečném a poválečném Československu utrpením.
Všechny její pocity máme možnost dnes vyčíst z veršů.

Reynkův styl - jak výtvarný, tak básnický - se formoval ve zrůdné době, kdy byl jeho statek zestátněn a on tam mohl pracovat jen jako zemědělský dělník. Nejčastěji se ve své prostotě a skromnosti vracel k motivům přírody a bezednou studnicí se mu stala víra. Nikdy nežil ve víru velkoměsta, nenavštěvoval sedánky známých literátů a nevracel se nad ránem políben Múzou. Ve své jemnosti a křehkosti dokázal vytvořit dílo, které zve dodnes čtenáře naslouchajícího a vnímajícího; a poté se mu velmi štědře odmění... Nuže, posuďte sami.

 

Žebř Jákobův

Trpíš-li a máš-li za to, že toho je příliš, uchop svoje srdce, stiskni je, aby na chvíli nekřičelo, a potom pohleď a pomni: na Golgotě strmí žebř Jákobův, to jest kříž, a na něm je Pán, kterého tam zdvihli, a výše nemůže sám ani o píď, a daleko jest odtud Království, kam se mu Otec skryl s bezmeznou ironií. Nijak se nevznáší v lehkosti ducha, ale je tažen k zemi, až mu to rány trhá, visí jako bezduché maso a nic mu nezbývá, ačkoli je Bůh, než aby jej mrtva složili na zem a pohřbili do země a potom aby prošel peklem, než bude vzkříšen a oslaven, než vstoupí na Otcovu pravici. - Nestrachuj se tedy na svém žebři, drží tě hřeby bolesti, abys nespadl nevčas ani nevčas nevzletěl; táhne-li tě země, je to dobré, má právo na tvoje tělo a její krev je lázní na obmytí z pyšných úšklebků Luciferových, které se odrazily v Evině tváři, když poslechla hada, a které dědíme a roztahujeme.

 

Snad jen na okraj dodám, že pokud byste chtěli "nasát" onoho genia loci, přijměte pozvání k cestě do Petrkova, kde žil a zemřel 28. září 1971. Před rokem byla otevřena naučná stezka vedoucí z Havlíčkova Brodu až do básníkova rodiště.

Pro lepší podbarvení doporučuji - http://virtually.cz/journal/?q=node/4238

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka