Haragta lo chamalta

30. 9. 2012 0:00
Rubrika: osobnosti

Elie Wisel se narodil 30. září 1928 ve městě Sighet (Rumunsko).


Jeho rodina patřila k ortodoxnímu a chasidskému okruhu. Během druhé světové války se Sighet stalo součástí nacistického Maďarska a v roce 1944 místní úřady deportovaly v dobytčích vagonech celou židovskou komunitu do Osvětimy – Birkenau.
Eliemu bylo 16 let.

Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře, která proměnila můj život v jedinou, dlouhou, nasedmkrát zamčenou noc.
Nikdy nezapomenu na ten kouř.
Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým blankytem.
Nikdy nezapomenu na ty plameny, které navěky sežehly mou víru.
Nikdy nezapomenu na noční ticho, které mi navěky vzalo chuť žít.
Nikdy nezapomenu na okamžiky, které zabily mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.
Nikdy na to nezapomenu, ani kdybych byl odsouzen žít stejně dlouho jako sám Bůh.
Nikdy.

(Noc)


Prošel také koncentračním táborem Buchenwald.
Z celé rodiny přežil jen on a dvě jeho sestry.

Po válce odjel do Francie, studoval na Sorbonně a poté se živil jako novinář.
V roce 1956 napsal v jidiš základní verzi své knihy Un velt hot gešign (A svět mlčel), kterou o dva roky později zkrátil, převedl do francouzštiny a vydal pod názvem La nuit (Noc).

V roce 1986 mu byla udělena Nobelova cena míru za dlouholetou aktivitu v boji na obranu lidských práv a za uměleckou tvorbu.
Obdržel také Řád čestné legie (1984), prezidentskou medaili svobody (1992), Národní řád rumunské hvězdy (2002).
Byl i držitelem maďarského státního vyznamenání, které však v červnu 2012 Maďarsku vrátil, protože se členové maďarské vlády účastnili obnoveného pohřbu nacisty Jozsefa Nyira.
V roce 1987 založil, společně se svojí ženou Marion, Nadaci Elieho Wiesela pro humanitu (Elie Wiesel Foundation for Humanity).

V roce 1996, společně s Václavem Havlem a Yoheiem Sasakawou založil Fórum 2000.

"Všechny řeky jdou do moře, moře se však nenaplní."

Čtu, znovu pročítám, co jsem napsal a co napsali jiní. A co Bůh?
V knize Jeremiášův pláč narážím na tři drásavá slova – prorok se jimi obrací na Pána: „Haragta lo chamalta – Zabil jsi, neměl jsi soucit.“ Dříve říká prorok Pánu: „Ve Svém hněvu jsi se schoval a pronásledoval jsi nás.“ Proč, Bože? Proč? Mám strach, že nevím, bojím se poznat odpověď. Ale více než to se třesu před myšlenkou, že by se moje paměť mohla vyprázdnit, že bych mohl zapomenout na důvody, které mi dovolily pokládat krok za krokem, slovo za slovem, oslavovat právo dětí na život bez hrozeb, na právo přijímat noc a její tajemství bez toho, aby se znepokojovaly jejími zlověstnými stíny.
Bojím se, že dojdu na konec předtím, než jsem vůbec začal.
Kdy začnu, otče?
Mám chuť zpívat, zpívat o štěstí a pohodě, toužím milovat, rozesmívat, doprovázet osamělého na jeho cestě, která nikde nekončí: chci pokračovat v díle, započatém Bohem v srdci lidí.
Jak zpívat, maminko, jak zpívat zpěvy, které nás tvůj otec, dědeček Dodje, naučil večer Roš ha-šany?
Jak ještě můžeme v tomto životě milovat, když ty, Cipuko, moje něžná sestřičko, jíž nepřítel ukradl budoucnost, jsi vstoupila do smrti ještě malá, křehká, nevinná?
Ještě chci položit tolik otázek, otče. Tolik dveří otevřít, tolik tajemství odhalit.
Budu mít čas?
Komu náleží čas? Existuje víc než jeden čas? V liturgii ano. Ale v životě?
Nevím, otče. Je tolik věcí, které už nevím.

V jiné místnosti, nebo je to na druhém konci noci, mě z mého snění vytrhuje jemný hlas:
„Volal jsi mě, otče?“
Odpovídám mu:
„Ano, můj synu. Volal jsem tě.“
A pro mě je to dost.
(Elie Wiesel, Paměti)

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka