Básník Jan Zahradníček

7. 10. 2012 8:41
Rubrika: osobnosti

Nezvoliv sobě krajinu zrození svého,
ani vzat v potaz jsem nebyl o matce své, sestře a bratru.
Ale i dneska, když volit bych mohl, bych nevolil jinak,
jinou bych podobu nevzal, za jiný kraj ruce bych nespjal:
nestály pyramidy a z rány už prýštila krev má,
neržály sopky a náleželas mi…


 

Takto se vyznává svému rodnému kraji básník Jan Zahradníček. A není divu; místa, kde spatřil světlo světa, patří k nejhezčím. Narodil se totiž na Českomoravské vrchovině, ve vesnici Mastník nedaleko Třebíče; stalo se tak 17. ledna 1905. S Vysočinou byl i po značnou část života spojen. V Uhřínově u Velkého Meziříčí strávil těžká léta 2. světové války a sem se také vrátil na samém sklonku života.

Jeho počáteční tvorba – publikoval mj. v časopisech Tvar a Listy pro umění a kritiku – byla spíše pesimistická; objevuje se v ní motiv smrti a beznaděje. Snad na tom měl podíl i fakt, že se Zahradníček musel vyrovnávat s fyzickým postižením – následkem zranění z dětství. Ne nadarmo se jedna z jeho prvních sbírek jmenuje Pokušení smrti.

Každý rok níže
sklání se hlava tvá,
v tmách anděly tíže
bezmocna svolává.
V sousedství hlubin, ó dnové,
s hvězdami na rubu,
vznesou se podoby nové
z rozbitých kadlubů.
Již dávno, dávno je s námi
tíže jak přilba a meč,
ale co mámí, co mámí
a zpod hledí časna se ztrácí
jak žehnání žalu a řeč,
jak hvězdy a slzy a ptáci?

(Těžkooděnec; ze sbírky Jeřáby, 1933)

Jistotu nachází Zahradníček v křesťanství. Zní to jako laciná fráze, ale jak jinak vysvětlit obrat v jeho díle, než osobním vztahem k živému Bohu? Do jeho veršů se opět vrací naděje, přestože je poznamenána zkušeností světové války – není divu.

Spočteny vlasy hlavy mé a jediný
bez tebe nespadne, ó Pane –
tam venku s křikem křižují tě dějiny,
strašlivá krůpěj těla tvého v propast kane.

Zde v trávě mladé místa bledá po tvých kolenou,
a poplakává konopka nad spánkem apoštolů,
na konec světa větev za větví se stromy poklenou,
poslové vzdechů tvých tam dolů, dolů, dolů.

Zde rouška větru věrně vtiskla si tvé čelo přečisté,
když mezi keři modlil ses, ty Keři rozsvícený
v krůpějích potu krvavých, když v prázdno bezlisté
žal věků vál, tvé smrti žádaje si ceny.

Zde kmeny žoldnéřské v tmě utkvěly, kde každý stál,
polibek Jidášův šelestí v lístcích rašících a spílat
přes střechy, zdi a zahrady dav slyším dál;
dál chladem voda chvěje se, v níž ruce myl si Pilát –

Tu náhle pozoun vzkříšení mi sluchem slavně zní,
a kamení a oblaka jak pláty kovu sazí,
já, Kriste, vstal z vápenné zkroušenosti podzemní
a s radostí svou radosti tvé vstříc jdu na zápraží.

Ať hráze křivdy křiklavé se vrší výš a výš,
ať sršatí hřbet obzorů a v trávě stopy vlčí,
ó ty, jenž sluch jsi učinil, ty uslyšíš…
Pravice probodená zvedá se, však ústa strašně mlčí.

(Velikonoční zahrada; ze sbírky Korouhve, 1940)

A skutečně bylo zapotřebí v těch krutých letech mít jistotu i mimo tuto zemi. Po válečném konfliktu přicházejí únorové mrazy roku 1948. Jan Zahradníček, který od konce války žil v Brně, kde se také oženil, byl coby vynikající básník a přesvědčený křesťan vládnoucí moci dvojnásob nepohodlný. Roku 1951 byl zatčen a spolu s podobně smýšlejícími – Františkem Křelinou, Bedřichem Fučíkem a dalšími – odsouzen k třináctiletému žaláři. Snad to předvídal, když těsně před svým uvězněním dotvořil monumentální básnické dílo Znamení moci:

Bylo k zalknutí

Nikoli naráz
nikoli všichni najednou
ale nenápadně a tu a tam
tak jak zněl příkaz dne
nepozorovaně se rozkládat
poslední zbytky minulosti se vytrácely

Staré závazky beztak už mrtvé z nich tiše padaly
v tom malomocenství zhoubnějším než lepra tropická
neboť slyšet bez uší, dýchat bez nosu, hovořit bez jazyka
nebylo nikdy ani tak zlé ani tak nemožné jak tento stav
obnaženosti naveskrz, kdy se od nich trhaly celé věky

Přátelství přecházela, krajiny samý škrt
nezadržitelně se smazávaly
Až najednou jim bylo řečeno, že neměli dětství
že nikdy nebyli mladí, že nikdy nezestárnou

Z vězení mu bylo povoleno navštívit ženu a děti – tehdy, když zápasily o život po otravě houbami. Manželka a syn přežili, dcery se zachránit nepodařilo. Z jejich pohřbu byl navzdory slibům Zahradníček odvezen zpět do Mírova.

Čtyři léta a ony se nevracejí.
Zato já jsem se vrátil a ptám se proč.
Proč mne dojímá ten jejich tehdejší kvapný odchod
Proč ta čtyři minulá léta jsou kulisou jenom chabou
dveří na zámek a oken zamřížovaných, která se rozplývají.
Jsou a nejsou a já stojím zas nad jejich rakvičkami
ještě bez víka a pozoruji, jak dílo zkázy smrt začíná,
ta neurvalá bořitelka, již přikrašlovat si netřeba.
Žádný z jejích emblémů nevyjádří tu ničivost naprostou,
s níž se pustila do jejich rukou, oblouků čel a zhaslých hvězd
jejich očí, do té vyvážené a nádherné stavby chrámu
jejich těla, na jehož budování jsem účast měl
slepou a úpěnlivou. A teď stojím zas nad jejich rakvičkami,
teď před čtyřmi roky v téže světnici, kde píši svou báseň
pod obrazem Sedmibolestné, jež s účastí přihlíží.
Je to chvilenka, je to věčnost, listí venku už zvolna padá,
jak zlatý hřeben jeseně pročesává chocholy Vysočiny
a plachty mlh po ránu se protrhávají nad potoky a loukami.
Listí do vody padá, do hlíny a do otavy, již shrabují
spěšně a opožděně tohoto roku, jenž bouřemi krásný byl.
Ženy otavu hrabou a smrt pořád má málo, i tyto dva snopečky
zmizejí beze stopy v její stodole, jež prázdnotou zívne jen.

(Čtyři léta; ze stejnojmenné sbírky, 1969)

V květnu 1960 byl Jan Zahradníček – jemuž byl mezitím na základě intervence Jaroslava Seiferta snížen trest na devět let – propuštěn na základě amnestie. Mohl se vrátit k rodině do Uhřínova (kam byla za trest vystěhována). Dlouholeté vězení a fyzické i psychické utrpení se však podepsalo na jeho zdraví. Odešel na věčnost 7. října 1960; v den památky Té, již oslovoval „Maria Panno, Matko Slova".

Aby se tak Evropa vrátila k své první lásce
holdujíc Beránkovi
aby se tak můj národ vrátil
svatý Václave

Abychom na všech stranách s královstvím Božím hraničili
a hnáni k tobě strachem, jenž vábí, láskou, jež se třese
abychom na poušti nepřítomnosti slávy tvé
nezabloudili

ó Kriste
jak blížíš se mezi svícny
První i Poslední, co od smrti klíče máš
Cesto, po níž se rozběhnou
beránci s vlky
tam –

 

zdroje (i s povšechnou bibliografií):
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1168
http://www.mzm.cz/jan-zahradnicek/

 

Zobrazeno 2151×

Komentáře

oMH

Dnes jsem recitoval v promluvě při mši Oběť Abrahámovu. Neznám ani ve světové literatuře lepší vyprávění toho příběhu. A v příspěvku citovaná báseň Svatý Václave je taky jedinečná. Jan Zahradníček je skutečně mimořádný. Díky, milý Zd., za tak kvalitní upozornění na jeho výročí.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka