Vlídný kumštýř

Dokumentarista a kameraman Jan Špáta by dnes oslavil osmdesátiny.

Dětství strávil v Hronově, roku 1952 vystudoval fotografii na Průmyslové škole grafické a poté kameru na FAMU. Pracoval jako kameraman ve Zpravodajském filmu, podílel se na desítkách filmů většiny režisérů dokumentárních filmů 60. let. Zásadně jej ovlivnila spolupráce s Ewaldem Schodkem. Sám začal režírovat, prosadil se zejména svými citlivými a odvážnými eseji (Největší přání, 1964; Respice finem, 1967, Mezi světlem a tmou, 1990, Největší přání II, 1990), cestopisy (Země svatého Patricka, 1967) a filmy o hudbě (Variace na téma Gustava Mahlera, 1980). Byl úspěšným autorem i po roce 1989, podílel se zejména na sériích GEN, GENUS, OKO nebo Jak se žije. Roku 1998 se rozhodl vědomě ukončit fillmovou kariéru bilančním snímkem Láska, kterou opouštím. Je autorem několika knih (Okamžiky radosti, s Martinem Štollem, 2002; Mezi světlem a tmou, 2004) a držitelem mnoha filmových cen. O jeho přínosu pro český film se hovoří jako o Špátově dokumentaristické škole, svým humanistickým i řemeslně dokonalým pojetím filmu ovlivnil celé generace svých studentů (mj. Olga Sommerová, Ivan Zachariáš, Andrea Majstorovičová, Martin Štoll...)
„S mámou jsem chodíval do kostela, táta nechodil nikdy. Dědeček, tátův táta, byl velmi aktivní katolík. Táta musel jako kluk ministrovat a tam zřejmě získal neblahou zkušenost: nenechal nás pokřtít a jeho vztah k církvi byl celý život víc než zdrženlivý. … Dnes, když vzpomínám na postoje, myšlenky a činy svých rodičů, označil bych je ale jednoznačně za věřící, i když jsme všichni měli v občanských průkazech napsáno ´bez vyznání´. Tím se v mých očích lišili od mnoha lidí, kteří byli oficiálně katolíky nebo evangelíky, ale za věřící bych je podle jejich činů neoznačil. Včetně některých farářů.“

„Okamžiky setkání s jakoukoliv krásou jako by po kamarádství s Pánem Bohem přímo volali. Krása přírody nebo krása zprostředkovaná umění či krása lidské velikosti a dobroty srdce – to jsou pro mě vždycky mohutné citové zážitky, které ve mně budí radostný údiv. Nebo když potkám člověka, který, byť sám v těžké situaci, nemyslí na sebe, ale na prospěch ostatních, a je schopen mít radost z jejich radosti.“

„Velmi by mě zajímalo, jaké jsou vlastně motivy či osobnostní předpoklady k přijetí víry. Jakou vlastností, sklonem, genetickou výbavou jsou vyzbrojeni lidé, kteří v té stěně ty dveře najdou a jsou schopni a ochotni přijmout ten dar, milost (či prokletí?) a stát se lidmi věřícími. Chtěl bych tam vlastně? Nejsem si jist. Byl by to dar či postižení, svoboda nebo její ztráta?“

"Vždycky jsem měl radost, jestliže jsem potkal moudrého, vědoucího, věřícího člověka – vlastně stejnou radost jsem měl při setkání s moudrým, vědoucím, nevěřícím člověkem. A ti oba, protože jsou moudří, budou usilovat o vyvážení emocí a pragmatických postojů ve vztazích k lidem, k lásce a přátelství, k práci a tvorbě i k ideologiím a vírám.“
(Z knihy Martina Štolla – Jan Špáta, nakladatelství Malá Skála, 2007)