Svoboda není zadarmo.

Aby se za minulostí nedělaly tlusté čáry.

Dnes se příliš nenosí pojmy jako vlastenectví. Pro řadu lidí, kteří nezažili totalitní režim, je navíc svoboda už něčím samozřejmým...
A to mi vadí, že si dnes lidi neuvědomují, že svoboda není zadarmo a že stála obrovské oběti. Považuji za svou povinnost, dokud ještě dýchám, o tom mluvit, pořád to připomínat, aby se za minulostí nedělaly tlusté čáry.
(Z rozhovoru v Katolickém týdeníku 2008/41)

Svoboda není zadarmo. 
Nikdo vám nezaručí, že zase nepřijde nějaký blbec a lidi nezfamfrní.

Tomáš Sedláček se narodil 8. ledna 1918 ve Vídni.
Dětství prožil v Toušni, vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, už v roce 1938 sloužil v hodnosti poručíka v hradecké posádce.
Roku 1940 utekl tzv. balkánskou cestou (přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Bejrút) do Francie, kde byl přidělen k 1. československé pěší divizi. Po porážce Francie byl evakuován do Anglie, kde prošel výsadkářskými kurzy.
V roce 1944 byl převelen na východní frontu - na Duklu. 
Byl vysazen do týlu nepřítele na pomoc Slovenskému národnímu povstání.
Po porážce povstání Sedláček spolu se zbytky brigády pokračoval v odporu v oblasti Nízkých Tater, v únoru 1945 přešel i s ostatními přeživšími frontu.
Po válce působil jako profesor na Vojenské akademii v Praze.

21. února 1951 byl tehdejší major Sedláček zatčen za údajné spiknutí. Mučili ho v proslulém Domečku, ve vyšetřovně v Kapucínské ulici v Praze. Devět dnů a nocí Tomáš Sedláček nesměl spát, na samotce musel stále chodit. Odsoudili ho k doživotnímu vězení, drželi ve Valdicích, na Mírově, v Leopoldově, na Bytízu.

Vy jste se do další mezní situace dostal v roce 1951, kdy vás komunisté zatkli...
Jednou si mě zavolal velitel vojenské akademie a řekl mi, že se mám odpoledne hlásit na generálním štábu, že mám jet na 14 dnů na služební cestu, abych se připravil a nikomu o tom neříkal. Když jsem se vrátil do kanceláře, za chvilku zvonil telefon a v něm se ohlásil nějaký podplukovník. Řekl mi, že jede na stejnou služební cestu a že se pro mě ve tři hodiny zastaví. To už mi začalo vrtat hlavou. Šel jsem domů na oběd, měl jsem to pár kroků, ale jídlo mi už nechutnalo. Sbalil jsem si kufr a ve tři hodiny předjel před dům tatraplán. Otevřel jsem zadní dveře a vlezl dovnitř. Vzadu seděl onen podplukovník, podali jsme si ruce, auto se rozjelo a on se mě zeptal, zda mám nějakou zbraň. Divil jsem se: „Na co zbraň?“ Řekl mi, ať se chytnu sedadla za šoférem, a tak mi bylo jasné, co se děje. Jeli jsme k Prašnému mostu, místo doleva jsme zahnuli doprava a za chvilku jsem byl v pověstném „domečku“. Takhle jsem byl zatčený a má služební cesta trvala devět let.
V „domečku“ mě převzal nějaký Pergl, který tam byl šéfem samotek. Tak mě do jedné šoupl, musel jsem se svlíknout, dali mi staré německé hadry a za půl hodiny mě volali k výslechu. Chtěli, abych hovořil o své trestné činnosti. Nevěděl jsem, o co jde. Moje nevědomost byla považována za zapírání, a tak první výslech trval nepřetržitě devět dní a devět nocí – vždycky mě zahnali jen na jídlo a hned zase zpátky k výslechu. Během těch devíti dnů jsem vůbec nespal. Měl jsem ale kliku, že v té době se už nemlátilo – dostal jsem při výslechu akorát pár facek a pár ran pendrekem. Ale že by na mě nastoupilo bicí komando, když nebyl pan referent spokojen, tak to ne. Už se to dělalo „vědecky“ podle sovětského vzoru – tím nespaním. 
Po čase jsem byl už tak zblblý, že jsem jim něco řekl, oni mě nechali dva dny vyspat a já jsem to odvolal. A tak to začalo znovu, ale jinak. Od rána až do půlnoci jsem byl u výslechu a do rána mě pak každou čtvrt hodinu budili. Trvalo to asi týden, než jsem byl zase tam, kde předtím. Naivně jsem si říkal: výslech je výslech, ale u soudu se všechno vysvětlí. Jenže soud už bylo jen divadélko, všechno bylo nalinkované.
(Z rozhovoru pro Katolický týdeník 2008/41)

Po amnestii 11. května 1960 pracoval jako skladník u Pražské stavební obnovy, později jako projektant-asistent.
Rehabilitován byl až po listopadu 1989.
Byl předsedou revizní komise Konfederace politických vězňů, předsedou Československé obce legionářské a pracoval v Ústřední rehabilitační komisi MNO. V roce 1999 byl povýšen do hodnosti generálporučíka, 14. listopadu 2008 pak do nejvyšší vojenské hodnosti armádního generála.

Armádní generál Tomáš Sedláček zemřel 27. srpna 2012 ve věku 94 let.

Zdroj:
http://www.katyd.cz/rozhovory/aby-se-za-minulosti-nedelaly-tluste-cary.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Sedl%C3%A1%C4%8Dek_(voj%C3%A1k)
http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/87