Toulavej

Vojta Kiďák Tomáško, dnes slaví 66 let. Všechno nejlepší!

Vojtěch Tomáško se narodil 16. dubna 1947 v Teplicích.
Sám píše: „Počasí si nepamatuji, pana doktora také ne, přestože to prý byl dobrý kamarád mého tatíka. Později mi maminka vyprávěla o bouřlivých oslavách mého příchodu na svět. Bylo prý veselo v místních restauracích a narušen noční klid v lázeňské zóně. Jo, otec se uměl radovat. Ze všeho krásného. I ze mě.“

Kousek úsměvu vyloudí tato jeho anabáze z dětství:
„Tenkrát jsem toužil být pionýrem, mít rudý šátek a být k budování a obraně vlasti vždy připraven. Můj pionýrský život byl ale krátký, jak život jepice. Maminka, aby mě měla pod dohledem, se rozhodla, že povede náš pionýrský oddíl. To už jsem byl skoro měsíc hrdým nositelem rudého šátku. Když jsem s ním tenkrát přišel ze školy domů, otec si zapálil cigáro, praštil dveřmi a šel se opít se starým Kopačkou do hotelu Bílý kůň.
Ale jak říkám. Pionýrská kariéra byla krátká a bolavá. Při sběru léčivého podbělu na jedné z pionýrských schůzek, jsem nešťastnou náhodou trefil kamenem do hlavy pionýrku Vaňkovou, když jsem se snažil zasáhnout letícího čmeláka.. Pár kapek krve, tak pět-šest stehů, ale řev, jako by jí stahovali kůži za živa. Indián u mučednického kůlu by jen tiše procedil tradiční „pshaw“ a ani by nemrkl. Ale Vaňková se vžila okamžitě do role umírající labutě a nebyla k utišení. Husa jedna.
Takže hned na místě jsem dostal od matky nářez, odpoledne si mě vypůjčil starej Vaněk, večer mě přizabil otec a druhý den ve škole, před celou třídou mi matka slavnostně sebrala rudý šátek. A bylo po ptákách. Teda, po kariéře. Do ničeho jsem se od té doby neangažoval a do dneška politicky trucuju."

Co určilo jeho další životní směr?
„Jednoho letního dne jsem u řeky potkal partu trempíků. Dvě otřískané kytary, nové písničky, vůně hořících větví… Byl to osud. Byl to osud s vekým O. Od té chvíle byly pro mne soboty ve znamení sbalené deky do staré americké torny zvané ueska a laciné kytary , na kterou jsem si vydělal o prázdninové brigádě. Bylo mi čtrnáct a kousek, a svět mi otevíral pan Foglar a jeho Rychlé Šípy, úžasný pan Hemingway a Jack London, Karel May a Mark Twain, četl jsem vše, co se mi dostalo do rukou. A příběhy jejich hrdinů z dalekých zemí jsem prožíval s partou trempů v lesních campech Krušných hor i v tiché nádheře Jeseníků.“

O pár let později...
„Na kytaru už jsem uměl o pár akordů víc, a taky jsem pomalu začínal psát písně, kde kovboje a různé padouchy čekající na provaz, vystřídal vzdor a vztek na klec jménem tábor míru a socialismu. Vztek na „věčné časy a nikdy jinak“ Vztek na ty, co nás drželi pod krkem, na ty, co zbaběle kývali bratříčkům z Východu. Bezmoc a lítost mě nutily psát písně plné touhy po svobodě. Psát tak, aby ti, co naslouchají pochopili a už se tolik nebáli a nehrbili. To ale na světě byla kapela Roháči z Lokte. Sedmdesátá léta. První veliké úspěchy na prknech, co znamenají svět. Anebo průšvih. Vyberte si.“

Porta
"Zažil jsem plné sály a ticho, že by špendlík bylo slyšet. Zažil jsem výbuchy nadšení, když Tonda poprvé zazpíval „Toulavýho“. A té radosti, když jsem dostal autorskou Portu.
...
A taky můj dopis na rozloučenou s Portou, kterou tenkrát vedli svazáčtí bossové do záhuby. Do prostředí špíny a podvodů, do smradlavého bahna plného podrazů a kupčení bez citu a bez přátelství. Napsal jsem, že to nechci, že s písněmi a s citem a láskou se nedá kupčit. A že už nikdy nepřijedu. Ó jak jsem se mýlil. Miloval jsem paní Portu. A miluju jí dodnes."

Počtěte si celé, co o sobě říká Vojta Kiďák Tomáško z královského města Loket:
http://vktomasko.net/zivotopis.php

Hej, já chci jít k ohni... a na tramp. A kytaru, a kovbojské kafe! Zaposlouchejte se a zasněte... ;-):
Toulavej
Všechna tvoje slova

A taky si přečtěte jednu jeho povídku, kterou najdete mezi ostatními zde.

23.4.2002                              
CIKÁNSKÝ JEŽÍŠ

„Já jsem Laco, ale všichni mi tady říkají Ježíš." Díval jsem se do tváře postaršího cikána, s dlouhými, umaštěnými vlasy a hustým, černým plnovousem. Jeho obličej opravdu vzdáleně připomínal asketickou tvář Spasitele, jak jsem ji vídával na starých obrázcích v našem kostelíku. „Hele brácho, dej prachy, přinesu pivo, chceš?" Co mi zbývalo. Podal jsem mu poslední padesátikorunu a v duchu se s ní rozloučil.

Za chvíli přede mně přistál orosený půllitr popovické desítky a nějaké drobné. „Na zdraví brácho. Já jsem fakt cikánskej Ježíš.  Dělám zázraky, vykládám karty, hádám z dlaně a z lógru  a spokojenost na obou stranách. Chápeš to brácho?" Nebyl jsem jeho brácha, nechápal jsem, ale Laco si mě prostě oblíbil a nebylo úniku.

   „Ty asi nevěříš, co“? Bál jsem se říct pravdu, a tak jsem jenom mlčky pokrčil rameny. Laco vyndal z kapsy obnošeného zimníku malou krabičku pomalovanou záhadnými znaky. Něco zamumlal a začal z ní vytahovat jeden barevný šátek za druhým. Žluté, zelené, modré i bílé. Plný stůl. Vítězně se na mne zahleděl, a pak mi podal jeden bleděmodrý. „To máš na památku.“  Zbytek nasoukal do kapes a pokračoval. „Dávej bacha, dostaneš cigáro." Sáhnul za límec a podal mi vyklepanou mallborku. „To koukáš co?" Zbaběle jsem přikývl a ani zaboha bych mu neřekl, že kdejaký kouzelník amatér svede tyhle triky daleko líp.

„A teď ti budu hádat z ruky, ukaž!"

V duchu jsem se musel usmát. Nevěřím na horoskopy, ani na osud z dlaně. Nevěřím na budoucnost napsanou v kartách. Stejně, jako už dlouho nevěřím, že pravda a láska, zvítězí nad lží a nenávistí. Nastavil jsem dlaň, ale neposlouchal, co mi vypráví. Asi mě čeká láska, moře peněz, budu cestovat a kdoví co ještě.  Držel mi ruku a já měl najednou pocit, že slyším praskání ohně, ržání divokých koní a svištění větru po pláních.

„A tady ta čára mi říká, že jsi muzikant."  No, to mu nemusela říkat žádná čára, stačilo se podívat na futrál s kytarou, vedle mojí židle.  „Joj, housle, kytara, písnička… tam je cikánovo nebe. Smích i pláč. Naše svoboda, naše volnost, naše zakletá, cikánská duše."

„Ještě tam máš napsaný, že někoho potkáš, ale vaše cesta bude krátká. Tomu  nerozumím, nechme to koňovi.“

Najednou mi tady bylo fajn. Cítil jsem se naprosto v bezpečí, přestože se cikánů spíš bojím. Pivo bylo jako křen, chlapi mazali karty a křičeli jeden přes druhého. Vzadu někdo hrál na housle melodii, při které mi naskakovaly po těle zimomřivky. A Laco tahal chlapům z uší cigára, rozdával barevné šátky a měnil vodu ve vodku. Alespoň mi to tak tvrdil. Zaprášená lampa nad stolem mu  kreslila kolem hlavy svatozář.

Ráno jsem se probudil v nějakém úplně cizím bytě. Na kanapi, přikrytý čistě povlečenou dekou. Z hrnku vedle postele voněla káva a někde za okny byl slyšet dětský smích. U stolu seděl vlasatý a vousatý Laco. Můj nový kamarád. Přikusoval čerstvý rohlík s máslem a slunko mu prozařovalo tu jeho hustou, černou kštici.

A tady by někde mohl být konec povídání. Jenže za několik dnů jsem v  novinách přečetl  malé, krátké oznámení.

 Poslední pátek tohoto měsíce, parta  opilých mladíků, surově napadla staršího občana rómské národnosti. V  bezvědomí, ho potom  za ruce a za nohy  přibili na dveře domu, kde bydlel. Laco D. známý pod přezdívkou Cikánský Ježíš, vykrvácel a zemřel na následky ukřižování, aniž by mu kdokoliv pomohl.

Na krku jsem měl  bleděmodrý šátek a na duši o jednu další, smutnou jizvu navíc.