Don Quijote české filozofie

Spolehni se, bojuj, pomoz, pravda skrze tebe má vítězit!

Emanuel Rádl se narodil 21. prosince 1873 v Pyšelích v početné rodině malého obchodníka. Navštěvoval gymnázium v Benešově a v Domažlicích a na matčino přání vstoupil po maturitě do noviciátu v augustiniánském řádu, kde ale pobyl jen dva roky (kláštery v Domažlicích, Vrchlabí a Praze). Brzy jej však opustil s tím, že zanevřel na katolickou církev. Už počátkem 20. století se jeho zájem začal obracet k filosofii, k veřejným záležitostem a k náboženství. Za první světové války přestoupil k protestantismu, stal se jedním z jeho čelných teoretiků a pod vlivem Masarykovým se začal věnovat veřejným otázkám.
Na (české) Karlově univerzitě studoval biologii a zde také roku 1898 promoval.
Pracoval pak jako asistent Ústavu zoologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, byl středoškolským profesorem v Plzni, v Pardubicích a od roku 1902 v Praze.
Roku 1904 se stal docentem zoologie a dějin biologických věd, od roku 1919 řádným profesorem přírodní filosofie. Po rozdělení FF UK působil na Přírodovědecké fakultě UK.
Rádlův příklon k protestantismu se ukázal v jeho spolupráci s YMCA (Young Men's Christian Association) a v účasti na založení a řízení filozoficko-teologické Křesťanské revue (1927).
V roce 1922 podnikl cestu kolem světa a z těchto dojmů vznikla kniha Západ a Východ.
Často přednášel na veřejnosti a psal polemické brožury a knihy např. o problémech demokracie, o „české otázce“, národnostní politice, reformě čs. školství, vztahu státu a církví, ženské otázce, alkoholismu, okultních vědách a jiných pověrách. Na Masaryka navazoval například svým důrazem na etickou látku v rámci filozofie a úlohu náboženství v životě člověka i společnosti. Svými radikálními názory na vědeckou poctivost, sociální spravedlnost, lidskou svobodu a národnostní otázku stál často v opozici k většinovému mínění a i na univerzitě žil ve značném napětí s některými svými kolegy. (mj. i proto jej Jan Patočka označil za Dona Quijota české filozofie)
Na českém filozofickém životě se Rádl podílel i jako dlouholetý předseda Jednoty filozofické. Byl zakladatelem Československé ligy pro lidská práva.
Roku 1934 předsedal 8. mezinárodnímu filosofickému kongresu v Praze, ale už roku 1935 ho těžká vleklá nemoc prakticky vyřadila z veřejného života. V odloučení od vnějšího světa vzniklo jeho dílo Útěcha z filosofie.
Prof. Dr. Emanuel Rádl zemřel 12. května 1942 v úplné domácí izolaci.

„Hlásíme se k Masarykovi tím, že chceme, aby soudobé veřejné události byly příležitostí i látkou filozofického uvažování a formování otázek.“

Subjektivní a metafyzická pravda
Pravdu chápal Rádl zpočátku téměř pragmatisticky. Považoval ji především za záležitost mravního rozhodnutí jedince, za věc subjektivní oddanosti určitým názorům.
„Pravda není ani ve vědě, ani ve filozofii, je jen v každém člověku samotném... Jen čemu sám tak pevně věřím, že mne žádné dokazování, žádné vyvracení ve víře nezviklá, jen to je pravda a jen touto svou pravdou mohu měřit svět od chloupků brouččích až po učení Kantů a Darwinů.“
Z této Rádlovy „kouzelné galerie vědeckých portrétů“, zachycujících „celou tu mnohost individuálních přesvědčení a pravd“, se Rádlovi vynořuje otázka, „která z těchto pravd je pravá“, a především jaká jsou kritéria pravdy, jaký smysl má „kroužení vědeckých názorů a myšlenek, které ,o pravdě nevědouce` prostě přicházejí a odcházejí“. Odtud se Rádl vydává k obecnějším zamyšlením nad vědou (její podstatou, metodami, výsledky), nad vědou „romantickou“ i „moderní“.
V polemice proti zhoubnému intelektualismu vyzdvihoval myslitele, kteří ve svém díle nejspíše reflektovali, „co se dálo a děje na této zemi v zápase živých lidí“, a vyjadřovali se k tomu, „co je bolí, těší, jaké mají plány“. Postupně s ohledem na tuto relativizaci vědeckých pravd klade stále větší důraz na existenci říše absolutní pravdy a mravnosti nad světem. Součástí Rádlova filozofického vývoje je filozofická obhajoba náboženství a teologie. V jeho pojetí („Pravda je najednou správná, mravná i zbožná.“) pravda zahrnuje nejen vědecké poznatky, ale i „pravdu víry“; tím, že „pravdu vědy“ zesubjektivizuje, učiní z ní též „pravdu věřenou“, pro niž se člověk (vědec) rozhodne. Vztah vědy a náboženství (víry) řeší ve prospěch splývání vědy a teologie: teologie je součástí moderní vědy, posléze dokonce nejvyšší vědou. (Tento názorový proces lze u Rádla sledovat od jeho spisu Náboženství a politika, přes studii Filosofie a teologie, v níž se už filozofie podřazuje pod teologii a zjevení, až po Útěchu z filosofie.)
Do středu Rádlovy pozornosti se tím stále více dostává otázka „pravé skutečnosti“, která v podobě říše absolutní pravdy, spravedlnosti a mravnosti vládne nad lidmi, nad historií. Masaryk se ještě snažil absolutní, obecné, závazné mravní normy vyvozovat ze všelidských vztahů a vlastností, vložil morálku a náboženství do subjektu, do nitra člověka a i svůj konečný odkaz na „hledisko věčnosti“, na nutnost víry v Boha, zdůvodňoval především psychologicky. Podle Rádla však „vláda morálního závisí na morální centrále ležící mimo náš dosah“. Metafyzika sice nemůže tuto pravou skutečnost poznat, nemůže být o ní objektivním věděním, může se však k ní přiblížit. Tak také vyznívá Rádlova poslední práce – Útěcha z filosofie.
„Království Boží není sice z tohoto světa, ale jest pro tento svět. Na tomto světě, i v politice vnitřní a mezinárodní se uplatňují jeho zákony a jinak než prací na tomto světě se do něho nedostaneš!“
Z hlediska své filozofie aktivity kritizuje plané církevnictví a považuje i nové teologické směry (např. dialektickou teologii) za odtržené od života. Schvaloval sice Kierkegaardův důraz na zjevení a na rozpor mezi Bohem a člověkem, avšak vytýká mu scholastičnost a přepínání protikladů mezi Bohem a člověkem.
„Dialektická teologie má k denním starostem prostého člověka tak daleko jako dialektický materialismus.“
V závěru Dějin filosofie píše Rádl o rozkladu a chorobnosti Evropy a klade si otázku, jak zachránit civilizaci. Jedinou jistotu v této nejistotě nachází v „hlasu z nadsmyslna“:
„Spolehni se, bojuj, pomoz, pravda skrze tebe má vítězit!... A když ve světové katastrofě zmizí vše, co rozvinula před naším intelektem přírodověda, zůstane jediné ono poslání člověka, které není z tohoto světa... I zbývá jediná věc: svědomí lidské vzepjaté do absolutních rozměrů; zákon ,ty máš`, jako jediná absolutní, jediná platná skutečnost.“

ZDROJ:
http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/radl.html
http://zivotopis.osobnosti.cz/emanuel-radl.php
http://www.databazeknih.cz/zivotopis/emanuel-radl-11860
https://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_R%C3%A1dl