Právě tolik nešlechetnosti z toho pochází,

když se přeceníme, jako když se nedoceníme. (Josef Jungmann)

Josef Jakub Jungmann se narodil před 240 lety, 15. července 1773 v Hudlicích u Berouna v rodině chudého ševce. Do školy začal chodit v Berouně. V letech 1788 - 1792 studoval na piaristickém gymnáziu v Praze. Maminka v něm viděla budoucího kněze. Jungmann sám připisoval své "národní probuzení" drobné příhodě ze studentských let. Když se za prázdninového pobytu u svého strýce vmísil do rušného českého hovoru, jeho jazyk "necvičený v mateřštině" vázl a Jungmann nenacházel vhodná slova. Jedna z přítomných žen se podivila jeho "koktání" a on si v ten okamžik umínil, že se mateřštině naučí dokonale. Po maturitě studoval v rozporu s přáním své maminky na filozofické fakultě Pražské univerzity, kde na něho silně působil vlastenecký profesor Stanislav Vydra. České vlastenecké veřejnosti se stal známým již v době studií svými básnickými příspěvky do Puchmajerových almanachů. Studium ukončil v roce 1795 a od roku 1799 začal studovat práva, studium však nedokončil. V této době působil i jako soukromý učitel. Ač původně počítal s úřednickou kariérou, pedagogická činnost mu zůstala celoživotním povoláním. Vyučoval na gymnáziu v Litoměřicích, kde se také roku 1800 oženil se zámožnou Johannou Světeckou z Černčic. Na gymnáziu v Litoměřicích začal zdarma vyučovat češtinu a stal se tak prvním učitelem češtiny v českých zemích.
V roce 1815 odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Staročeského gymnázia a v roce 1840 dokonce rektorem Pražské univerzity. V Praze kolem sebe brzy soustředil pražskou vlasteneckou společnost.
Obhajoval jejich pravost rukopisů Kutnohorského a Zelenohorského. Je však pravděpodobné, že si byl vědom, že tyto dokumenty pravé nejsou. Proti poněmčování ve školách zaměřil Josef Jungmann i svou časopiseckou stať Rozmlouvání o jazyku českém. Další Jungmannova stať - O klasičnosti literatury a důležitosti její - zdůrazňuje potřebu takové literatury, která by vyjadřovala zájmy národní společnosti. Za hlavní znak národa považoval jazyk. Čechem je podle Jungmanna ten, kdo mluví česky. Jungmann vytyčil úkol vytvořit náročnou literaturu uměleckou i odbornou v českém jazyku. Za nezbytný prostředek k tomu považoval rozvíjení a zdokonalování češtiny. Osobní Jungmannův přínos k rozvoji češtiny je úctyhodný. Větší význam než původní básnická tvorba měla pro českou literaturu rozsáhlá činnost překladatelská. Překládal antické autory i vrcholná díla nové evropské literatury. Rozvoji české literatury napomáhaly i jeho práce odborné: Slovesnost (1820), která byla první českou čítankou a učebnicí literární teorie, a Historie literatury české (1825). Vrcholem Jungmannova díla byl pětidílný Slovník česko-německý, vydaný v letech 1834-39, na jehož přípravě pracoval Jungmann více než třicet let. 
V roce 1834 se stal členem Královské české učené společnosti, později i vídeňské akademie, roku 1847 obdržel Leopoldův řád.
Jungmannova vlastenecká činnost čerpala z přesvědčení o slovanské sounáležitosti. Byl horlivý Slovan s citovým zabarvením, který vždy přál Rusku, v němž viděl největší sílu a záštitu slovanských národů (kdyby žil o 150 let později, asi by o toto přesvědčení brzy přišel).
Josef Jungmann zemřel 14. listopadu 1847 v Praze a pochován je na Slavíně.

Zdroj:
http://www.spisovatele.cz/josef-jungmann
http://libri.cz/databaze/kdo18/search.php?zp=7&name=JUNGMANN+JOSEF
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Jungmann