Den modliteb za povolání

11. 5. 2014 0:00
Rubrika: události

»Pastýř a strážce našich duší dal své církvi takové zřízení, že lid, který si vyvolil a vykoupil svou krví, musí mít stále až do konce světa kněze, aby křesťané nikdy nebyli jako ovce bez pastýřů. Apoštolové znali tuto Kristovu vůli a pod vlivem Ducha Svatého považovali za svou povinnost vyvolit služebníky, „kteří budou schopni, aby tomu učili i druhé“ (2 Tim 2,2).« (Presbyterorum ordinis 11)

Na čtvrtou neděli velikonoční slyšíme každoročně Janovo evangelium. Každoročně slyšíme několik veršů z desáté kapitoly. Každoročně nám v tento čas zaznívají Kristova slova: „Já jsem dobrý pastýř. Já jsem dveře k ovcím. Já jim dávám věčný život.“

Každoročně se v těchto dnech obracíme k Bohu s prosbami o nová povolání. Každoročně na tuto neděli vrcholí naše modlitby: dej nám kněze; dej nám zasvěcené muže a ženy; dej nám povolání. Pročpak?

Začteme-li se do zmiňovaného Janova evangelia, najdeme tu velmi zajímavý text právě na začátku oné desáté kapitoly. Samozřejmě se primárně vztahuje na samotného Krista – on je ten pastýř, kterému vrátný otevírá, na jehož hlas ovce slyší a jen dává za ovce svůj život. To jsme poznali a v to jsme uvěřili; to se nám připomíná o každých Velikonocích a při každém slavení eucharistie.

V Kristových dobách ve Svaté zemi skutečně žil pastýř se svými ovcemi ve velmi úzkém, blízkém vztahu. Jeho stádo poznalo jeho hlas, a když se potkalo s jiným a ovce se promísily, stačilo jedno pastýřovo zavolání – a jeho ovce si hned hledaly cestu z houfu ven. Když je přivedl k napajedlu, čekaly, dokud jim nedá pokyn k pití.

To všechno se na Kristu splnilo a stále plní. Nejen však na něm. Také bychom tento text mohli číst jako instruktáž pro formování kněží, jako návod pro to, jak má (a nemá) kněz vypadat, jak se má (a nemá) kněz chovat, jak má (a nemá) kněz žít.

Potřebujeme vůbec kněze? Zajímavá otázka. Zkusme si jen představit, co v našem životě znamená eucharistie, kdo je pro nás eucharistický Kristus. Zkusme si vzpomenout alespoň na jednu svátost smíření, kterou jsme skutečně oslavili, intenzivně prožili, která – alespoň na čas – přesměrovala náš život. A zkusme si představit, jak by náš život vypadal, kdybychom tohle všechno museli z něj škrtnout. Vypustit. Vymazat. Anulovat.

K tomu by totiž došlo, pokud bychom neměli kněze.

»Služba kněží duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé církve podává nekrvavě a svátostně v eucharistii, dokud sám Pán nepřijde. K tomu směřuje a v tom vrcholí služba kněží. Jejich služba, začínající hlásáním evangelia, čerpá totiž všechnu svou sílu a moc z Kristovy oběti a je zaměřena k tomu, aby „celá vykoupená obec, to je shromáždění a společenství svatých, byla podávána Bohu jako všeobecná oběť skrze Velekněze, který i sám sebe obětoval za nás v utrpení, abychom byli tělem tak vznešené Hlavy.“ (sv. Augustin)« (Presbyterorum ordinis 2)

Zkusme se podívat trochu jinou optikou na závěr Janova evangelia. Jistě známe onen text, víme, na co se Zmrtvýchvstalý ptá Petra: Miluješ mě? Pas mé beránky, pas mé ovce. Je nám zřejmé, že právě zde definitivně svěřil Kristus prvnímu z apoštolů jeho úkol být skálou, na níž stojí církev, střežit klíče Království a utvrzovat bratry ve víře.

Každý kněz – a každý potenciální kněz – však Kristovým slovům může rozumět taky trošku jinak. Může si je vykládat jako výzvu. Může tuto službu brát jako potvrzení, důkaz své lásky. „Miluješ mě? Tak jdi, buď pastýřem mých ovcí. Jestliže mě máš opravdu rád, pas mé beránky.“

Povolání ke kněžství je vždy velké tajemství, velmi intimní dialog mezi člověkem a Bohem. Nabídka, šance, výzva, oslovení. Bůh umí být tichý, nevtíravý, ale taky vytrvalý a nesmírně vynalézavý. Není to však všechno.

»Hlas volajícího Boha se projevuje dvěma různými způsoby, které jsou podivuhodné a navzájem se doplňují. Jeden je vnitřní, je to hlas milosti, hlas Ducha svatého, nevýslovný způsob vnitřního okouzlení, které působí „mlčící“, a přece silný hlas Pánův v neproniknutelných hlubinách lidské duše; druhý přichází zvnějšku, je lidský, smysly vnímatelný, sociální a právní povahy, konkrétní.« (Pavel VI.)

Málokterý kněz se rozhodl pro své kněžství proto, že by z nebes zazněl mocný hlas či na zdi u jeho postele zazářil zlatý nápis „staniž se knězem“. Povolání se často rodí ve společenství – v rodině, ve farnosti, v živém společenství mládeže, na malých i větších setkáních, akcích, putováních… Odpovědnost za kněžská povolání leží na veškerém Božím lidu bez rozdílu.

Je nutné, aby se mladým lidem – mezi nimiž se mají rodit nová povolání – dostalo kvalitní lidské a křesťanské formace. Nemůže být dobrým knězem, kdo není dobrým křesťanem, a nemůže být dobrým křesťanem, kdo není dobrým člověkem. Tato formace však není a nemůže být úkolem jen kněžských seminářů, to jim nepřísluší.

»Kněží ať jsou nakloněni ke slitování, milosrdenství vůči všem, ať bloudící přivádějí zpět, ať navštěvují všechny nemocné a nezanedbávají žádnou vdovu, sirotka nebo chudého. Ať se starají o dobro před Bohem i před lidmi, varují se každého hněvu, ohledu na osoby, nespravedlivého posuzování; ať se zdaleka vyhýbají každé lakotě, ať nejsou lehkověrní nebo příliš přísní v úsudku, ať si jsou vědomi, že my všichni snadno podléháme hříchu.« (sv. Polykarp, List Filipanům VI,1)

Naříkáte na své kněze, jste nároční? Nebo si naopak zoufáte, že kněze nemáte? Dobře, na obojí máte právo. Ale jedině tehdy, když se za své kněze modlíte – za ty současné i za ty budoucí. Kdo si stěžuje na svého kněze, ať stejně tolik času a energie věnuje modlitbám za něj. A ať se modlí se stejnou intenzitou.

Máme tolik kněží a máme takové kněze, jaké si vyprosíme.

Naštěstí Bůh dává plnými hrstmi – jen umět přijímat. A naštěstí je věrný svému slovu:

»Dám vám pastýře podle svého srdce a budou vás pást rozumně a moudře.« (Jer 3,15)

repríza z roku 2012

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka