Slavnost Zjevení Páně

6. 1. 2013 0:00
Rubrika: události

Dnešního dne se zasnoubila církev s nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její viny; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu a hosté se radují z vody proměněné ve víno. (z Liturgie hodin)


Trojí událost se pojí s dnešní slavností, jakkoli ji slavíme odděleně – zjevení Páně pohanským národům, jeho křest v Jordáně a svatba v Káně. Všechny tři mají společného jmenovatele: v Kristu stále jasněji a zřetelněji vidíme jeho božství, skutečnost vtělení. V události návštěvy mudrců od Východu se Kristu klanějí zástupci neizraelských národů, při křtu v Jordánu zaznívá Otcův hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení,“ a o událostech ze svatby v Káně je řečeno: „To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili.“

Podívejme se podrobněji na liturgické texty dnešní slavnosti.

První čtení bylo evidentně vybráno jakožto proroctví o klanění Izraele i národů. A je-li ve Starém zákoně řeč o „národech“, jsou tím vždy myšleny národy cizí, tedy pohanské – hebrejsky zvané „gojim“, kterým byl Hospodin, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův přinejmenším lhostejný, nebo (a to spíše) proti Božímu lidu vedly válku či se jej pokoušely svést k uctívání svých bohů a bůžků, idolů a model. A výčet národů z prvního čtení doplňuje žalm.

Najdeme zde tedy zmínku o Arábii, Sábě, Midjanu, Efě, Taršíši a ostrovech. Arábie je území nám známé; ve starověku se tak především říkalo krajům přilehlým k Izraeli, tzv. „Arabia felix“ – Šťastná Arábie. Sába, jejíž královna podle 1 Král 10 navštívila Šalomouna v dobách jeho největší slávy, bývá situována do dnešního Jemenu. Midjan je území na jih od Izraele, tam, kde asijská pevnina přechází v Sinajský poloostrov. Pro Izraelity měla zmínka o Midjanu zvláštní význam – s Midjanity vedl izraelský národ tvrdé boje na počátku své existence. Efa je pravděpodobně synonymum pro Midjan; podle Gn 25,4 byl Efa synem praotce Midjanitů. Taršíš bývá ztotožňován s oblastí na španělském pobřeží kolem Guadalquiviru, kde byla ve starozákonních časech fénická kolonie, proslulá obchodem s drahými kovy. Pro starozákonního Izraelitu byl symbolem „konce světa“ – právě sem prchal před Hospodinem prorok Jonáš. A „ostrovy“ se míní ostrovy středomořské, zvláště pak Kréta, Kypr a vůbec řecké ostrovní státy a osady.

Možná bychomvelbloud dvouhrbý přešli zmínku o dromedárvelbloudech a dromedárech, což by byla škoda. Hebrejský text totiž opravdu rozlišuje tyto dva živočišné druhy, a dobře ví proč. Velbloud, tedy velbloud dvouhrbý (Camelus Ferus neboli Bactrianus), totiž ve starověku žil především ve střední Asii, zvláště na území Perské říše a v Baktrii, jak dosvědčuje jeho druhový název. Izrael byl tedy vlastně jihozápadní hranicí jeho přirozeného výskytu, jednalo se o typicky asijského živočicha.

Oproti tomu dromedár (Camelus Dromedarius) v téže době obýval především oblasti severní Afriky s částečným přesahem do západní Arábie; byl k nalezení i na Arabském poloostrově, ale tam se dostal nejspíše později, v rámci obchodu. Dromedár je tedy zvířetem typicky africkým.

Jestliže tedy starozákonní text nechává Jeruzalém zaplavit velbloudy i dromedáry, vyjadřuje tím nejen nesmírné bohatství, které doJeruzaléma poplyne v mesiášských časech, ale i fakt, že se zde setkávají dva kontinenty: Asie a Afrika.

V prvním čtení se setkávají dva kontinenty; ve druhém dva světy: svět Židů, Vyvoleného národa, potomků Abrahámových, dědiců zaslíbení a účastníků Smlouvy na straně jedné – a svět pohanů, cizích národů, kterých se dosud přísliby a zaslíbení netýkaly. Jestliže starozákonní proroctví jim dovoluje přijít do Jeruzaléma a vzdát hold Izraelovu Bohu, jde Nový zákon ještě dál: »Také pohané mají stejná dědická práva, jsou údy téhož těla a stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.« (Ef 3,6)

Nemysleme si, že se nás to netýká: nechť laskavý čtenář pocházející z Vyvoleného národa promine, ale mezi „pohany“ patříme my všichni. To, že jsme se mohli stát křesťany, že patříme mezi Boží děti, že o nás platí slova novozákonního zaslíbení, ač nejsme potomky židovského národa, nebylo v první křesťanské generaci tak samozřejmé – vždyť ještě apoštolu Petrovi vytýkali, že se stýká s pohany a jí s nimi (Sk 11,3).

Text evangelia o klanění mudrců je nám asi velmi dobře znám. Pokusme se v něm však najít ještě jeden smysl. Za pozornost stojí, že mudrci přicházejí do Jeruzaléma – města spjatého s židovstvím autoritou politickou i náboženskou – a ptají se po Tom, jemuž se chtějí poklonit. A tam se jim dostane přesné odpovědi.

Máme zde dvě skupiny lidí: pohanské mudrce a znalce Zákona. Ti první se chtějí klanět – ale nevědí kde. Ti druzí vědí, kam jít – ale nechtějí. A jedni bez druhých nic nezmohou. A je trochu zvláštní, že znalcům Zákona musí přijít ohlásit pohané, že se narodil Král. Přeneseme-li tuto situaci do naší doby, můžeme zde vidět obraz dvou extrémních přístupů: nadšení bez solidního zakotvení a zvěcnělou znalost bez elánu.

Mudrci od Východu měli naštěstí dostatek pokory, aby se šli ptát těch, kteří vědí. Ale nikde nestojí psáno, že by ti „vědoucí“ šli s nimi a poklonili se také, jakkoli Héródés vyjádřil přání svou poklonu novorozenému králi složit. Proč – to dobře víme. Proč však nevyrazili na cestu do Betléma velekněží a učitelé Zákona?

Sáhněme si do svědomí: nejsme někdy tak trochu v jejich pozici? Máme perfektní znalosti pravd víry, ovládáme věrouku, morálku, liturgiku i církevní právo, máme připravené perfektní odpovědi na všechny možné otázky – jenomže sedíme v teple a závětří, ve stínu Héródova trůnu, a čekáme, až pohané přijdou. Nu, jen aby přišli. Jen abychom měli komu odpovídat.

Neměli bychom my být těmi prvními, kdo jim vyjde naproti? A to nikoli s naučenými odpověďmi, ale s tím, že jim ukážeme cestu ke Králi. Teď už přece víme, že se narodil. A nenechejme si jeutéct. Nenechávejme se ukolébat pocitem jistoty a zabezpečení, přesvědčením o „křesťanských kořenech Evropy“. Mudrci se totiž vrátili domů jinou cestou…

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka